Zvuk kol vlaku průvodčí Ljudmilu trochu ukolébal, dnes byla jen cestující, pracovní týden byl pozadu, žena seděla ve svém kupé a čekala na svůj oblíbený černý čaj. Lyudmila tuto železniční atmosféru velmi milovala. Přes 10 let pracovala jako dirigentka a jinou profesi nechtěla. 

Právě ve vlacích se žena setkala se spoustou zajímavých lidí, dostala se do nejneuvěřitelnějších a fascinujících příběhů, viděla spoustu nejúžasnějších měst a koutů Ukrajiny. Ano, o lepší práci nemohla ani snít. 

Ljudmila si ale díky své profesi osvojila jeden zlozvyk – kouření. Žena se nemohla dočkat čaje a rozhodla se, že si půjde do vestibulu vlaku odpočinout. Kouření bylo samozřejmě zakázáno, ale věděla, že všichni dlouho spí a mohla to udělat nepozorovaně.

Když otevřela dveře do vestibulu, Ljudmila se vyděsila, na podlaze seděla dívka bez domova a objímala malé dítě.

– Co tu děláš? Okamžitě vstaňte a zvedněte dítě z podlahy, “řekla Lyudmila s nelibostí.

Dívka se na ni podívala velmi vyděšenýma očima a nic neřekla.

„Pokud hned nevstaneš, pozvu průvodce, aby to s tebou vyřídil,“ rozhořčila se Ljudmila.

„Žádám, nemusíte nikoho volat,“ odpověděla dívka chraplavě a zdálo se, že je to chladný hlas.

„Prosím, závisí na tom život mé dcery, pomozte mi,“ prosila dál mučená žena o pomoc.

Ljudmile se sevřelo srdce, bylo jí toho dítěte velmi líto a chtěla pochopit, co se jim stalo.

„Vstaň a jdi do mého kupé, teď by měli přinést čaj a sušenky,“ řekla Ludmila.

Celá špinavá a vyčerpaná dívka vzala spící dceru do náruče a odnesla ji do prázdného kupé.

„Jestli mě uvidí, moje dcera a já skončíme,“ řekla dívka vyděšeně.

„Nikdo tě neuvidí, koupila jsem celé kupé,“ odpověděla Ludmila.

Žena vstala a po pěti minutách přinesla 2 čaje, sladkosti a sušenky.

– Pomozte si a uklidněte se, pokusím se vám pomoci, pokud to bude v mých silách, – řekla Ludmila soucitně.

Asi tříletá holčička spala, její matka hltavě jedla sušenky a sladkosti, vše narychlo zapíjela velmi horkým čajem. Lyudmila se na tuto ženu podívala a nemohla pochopit, co se v jejím životě může stát tak hrozná věc. Dívku ale od jídla odtrhnout nechtěla, bylo jasné, že jídlo několik dní určitě neviděla.

„Děkuji, jmenuji se Maria,“ řekla dívka chraptivě.

„Moc pěkné, já jsem Ljudmila,“ odpověděl druhý. – Můžeš mi říct svůj příběh? – pokračoval Luda.

„Ráda bych, ale nechci tě do toho zatahovat,“ řekla dívka.

Pokračování na další straně