V rohu plotu byla kamera a byla namířena přímo na ni. Možná zachytila, kdo přinesl květiny? Jen šla k dělníkovi, který uklízel spadané listí.

Zeptala se, jestli se může podívat na záběry z posledních několika dní. Někdo položil květiny na hrob jejího manžela a ona opravdu chtěla vědět, kdo to je. Zaměstnanec nejprve váhal, protože cizí lidé nesměli videa sledovat. Jen se s touto odpovědí samozřejmě nespokojila.

Naštěstí pro ni se zaměstnanec nechal snadno přesvědčit…

Jen mu vysvětlila, že její zesnulý manžel nemá rodinu ani přátele. Z jeho náhlé smrti se stále nevzpamatovala. A pokud najde tohoto tajemného cizince, mohou spolu truchlit.

Po těchto slovech se zaměstnanec zlomil a společně odešli do kanceláře. Zeptal se, kdy přesně se to stalo. Jen usoudila, že to mohlo být včera večer.

Na záznamu v té době nikdo nebyl. Ale po pár minutách pozorování uviděli muže s červenými a žlutými květy.

Jen si uvědomila, kdo to je, a byla ohromena…

Byla to žena přibližně v jejím věku. Člen personálu se Jen zeptal, jestli ji zná. Ale ne, Jen ji nikdy předtím neviděla.

Stála u hrobu asi pět minut a odešla. Naštěstí na hřbitově fungovalo několik kamer a zaměstnanec zapnul obraz z jiné. Tam byla spatřena tajemná žena, jak nastupuje do dodávky. Když vyjela z parkoviště, Byla schopná přečíst nápis na jeho straně.

Stálo tam: „Basemore’s Printing House.“

Jen byla v šoku. Příjmení jejího manžela bylo také Basemore…

Po příjezdu domů se Jen rozhodla navštívit stejnou tiskárnu v Basemore. Hledala na internetu a zjistila, že je to asi 100 km jízdy od jejího domu.

Nasedla do auta a odjela. Cestou přemýšlela, kdo by ta žena mohla být. Podváděl ji s ní její manžel? Ne, bylo nezbytně nutné dostat se na dno pravdy.

Po několika hodinách jízdy dorazila do Lincolnu. Udělal jsem cestu k té společnosti. Dojela jsem k ní, zaparkovala auto, ale nejdřív se rozhodla trochu se porozhlédnout. Po půlhodinovém stání viděla, že k budově vjelo auto a z něj vystoupil muž.

Když se podívala blíž a uvědomila si, kdo to je, zatajil se jí dech v krku.

Jen byla naprosto šokovaná a zmatená. Zpočátku prostě odmítala uvěřit svým očím – vždyť svého manžela nedávno pohřbila!

Začala plakat. Pak si pomyslela, že ji musel zklamat zrak. Pak ji napadla myšlenka, že se prostě zbláznila. Pak se ale rozhodla podívat se z okna tohoto podniku. Přistoupila k němu a začala nahlížet přes sklo, jak nejlépe uměla.

A právě v tu chvíli, přímo před jejíma očima, hned na druhé straně okna, byl její manžel!

Ztuhla, pár vteřin se na něj podívala a odvrátila pohled. Ano, byl to on! Vzrušila se tak, že se rozběhla zpět k autu, nasedla a rozjela se plnou rychlostí.

Když odjížděla, ve zpětném zrcátku viděla, že její manžel vyběhl ven, a sledoval, jak odchází. Ujela 30 kilometrů a uvědomila si, že už nemůže řídit, byla tak v šoku ze všeho, co se stalo. Zastavila se na kraji silnice a začala vzlykat.

Co je to?! Jak je tohle možné? Po chvíli se trochu uklidnila a znovu nastartovala auto. Cestou usilovně přemýšlela a uvědomila si, že tohle by se nemělo nechat jen tak.

Musím se tam vrátit a požadovat vysvětlení!

Vzpomněla si na den, kdy její manžel zemřel při autonehodě. Ano, byl pohřeb!

Pak si ale vzpomněla, že Frankovo ​​tělo nikdy neviděla. Ten pohled neunesla a odmítla se podívat. Zakopali prázdnou rakev do země? Ne, to by bylo moc. Kdo by to udělal? A proč? Vždyť byli tak šťastní, jaký má smysl podvádět, když to zařídil sám Frank?

Když byl čas jít spát, zazvonil zvonek.

Jen se podívala z okna: před domem parkovala stejná dodávka Basemore.

A manžel stál u dveří.

Podívala se mu přímo do očí. A v tu chvíli si něčeho všimla.

Ne, koneckonců to nebyl manžel. Představil se: Dan, Frankovo ​​dvojče.

Udělalo se mi špatně a málem upadla. Jak jsou si podobní!

Pozvala ho do domu a posadili se na pohovku.

Zeptala se ho, proč se předtím nesetkali. A pak Dan řekl Jen o jejím manželovi něco, co jsem nikdy nečekala!

„Můj bratr mě nenáviděl, protože věřil, že moji rodiče zemřeli kvůli mně. Jako dítě jsem se nakazil chřipkou a nakazil je. Proto zemřeli. Od té doby se mnou Frank nikdy nemluvil.

Pokračoval:

– Požádal jsem svou ženu, aby mu ty květiny dala na hrob, protože jsem ho stejně miloval. A cítil jsem se velmi špatně, protože jsme spolu nekomunikovali.

Jen objala Dana. Slíbila mu, že mu řekne vše, co ví o jeho bratrovi. A pak se budou navzájem podporovat.

A tak se také stalo. Stali se z nich nejlepší přátelé a vytvořili si tradici společné večeře každý měsíc přímo na hřbitově.