Tisíce starších lidí umírají každý den v tichosti v domovech pro seniory. Většina z nich sama. Není s nimi žádná rodina, která by je držela za ruku. Nikomu nechybí ani nebrečí. Je to pro ně bolestné a smutné vědomí. Proto se mnozí z nich vzdávají a podrobují se smrti, dokud jsou ještě naživu.
Tato žena je jednou z těch lidí. Napsala svým chůvám dopis, ve kterém vysvětlila vše, co se zdálo nepochopitelné ohledně chování zjevně hořké, zlomyslné a apatické stařenky, která by měla být tolerována, ale neměla by ji ráda. Když sestra našla dopis, pocítila lítost.
Když však tento příběh známe, můžeme se vyhnout jeho opakování a vědět, jak postupovat.
„Co vidíte, když se na mě díváte, moje drahé sestry?“ Co si myslíš, když se na mě podíváš?
Nech mě hádat … Ohromná, zlá stará žena, nepříliš inteligentní, s podivnými návyky a lhostejným pohledem. Stará dáma, které vždy spadne jídlo a nikdy nic neřekne. To vás pak rozčiluje, šeptáte si navzájem, abych slyšel: „Mohla by se pokusit být trochu hezčí.“
Myslíš, že se mi nic nedostává? Koneckonců stále něco ztrácím a nejsem si ani jistý, co to přesně bylo – bota, nebo možná nakonec ponožka. Víš, že nade mnou máš moc. Můžete si se mnou dělat, co chcete, a moje protesty budou k ničemu. Myslíte si, že mojí jedinou činností je příliš dlouhé koupele nebo hraní si s jídlem.
To si myslíte, lidi? Vidíš mě tak? Pak je nejvyšší čas, abyste viděli něco jiného. Protože to vůbec nejsem já. Řeknu vám, kdo jsem, když mi řeknete, abych něco udělal, nebo mě požádáte, abych to snědla.
Pokračování na další straně