Dívat se na filmy jsme chodili k tomu, kdo měl doma televizor – žádná videa tehdy také nebyly. Zato jsme měli tunu kamarádů. Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větvičky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta,
hráli si na honěnou, vysedávali jsme na lavičkách v parku nebo na zábradlí při škole a povídali jsme se o všem možném. Když jsme s někým chtěli mluvit, zkrátka jsme šli k němu, zazvonily nebo zaklepali, otevřeli dveře … Rovně!

Bez svolení, bez doprovodu, bez ochrany! Sami v tom krutém a nebezpečném světě! Jak jsme to vůbec mohli přežít?

Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s holemi a starými teniskami, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme spolkli i s peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst. Každý se zkusil alespoň jednou zapsat do fotbalového mužstva nebo na hokej, dívky na gymnastiku … ne každý se tam dostal.

Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat. Naše pokolení dalo světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a tvořit něco, co tu ještě nebylo, co ještě neexistovalo.

Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším zacházet.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here