„Jsem sama a už nemohu. Takto to nemá být, „ozvala se nám přes sociální síť téměř osmdesátiletá paní Zuzana. I ona patří k těm, jejichž pandemie koronavirus zastihla v zařízení pečovatelské služby v obci nedaleko Piešťan. „Nepište prosím kde přesně. Nejde o to. Je to stejné všude. Pandemie nás ještě více odřízla od světa a většina z nás má dnes pocit, že zde v samotě čekáme na smrt, „tvrdí. V zařízení žije už tři roky. I její příběh vypovídá o selhávání státu a samospráv při péči o našich seniorů.

„Když byla karanténa, tak jsme týden nemohli vyjít ze svých pokojů,“ začíná své trápení paní Zuzana. Chybí jí blízcí, ale i obyčejný lidský kontakt. „Stále říkali, chráníme vás, proto nemohou přijít. Ale nač mě chrání před dcerou a jejími dětmi? Možná mám před sebou rok života, možná ani tolik ne, a poslední měsíce života mám strávit sama? “ ptá se a nerozumí.

Pokračování na další straně