Čas plynul. Jednoho dne syn a nevěsta nepřišly ani přenocovat domů. Nejsmutnější na tom bylo, že ten den měl Jan narozeniny a přestože ráno přijímal gratulace od dětí, doufal, že s ním stráví více času.

Za pár dní se syn vrátil domů z práce spolu se svou ženou a našli Jana s hrstí pilulek. Naštěstí přišli včas, aby zabránili tragédii. , , Já už nechci žít. Já už nechci být na přítěž. Raději mě vem do psychiatrické léčebny. Prosím, synu, nejsem tu šťastný, mezi těmito čtyřmi stěnami. Už se mi nechce žít, synu, nebuď špatný. Nech mě jít. Už si tomu tolik dal. Proč neprodáš můj pozemek a nezaplatíš za domov důchodců? „ – prosil dědeček.

,,Tatínku, teď není čas o tom mluvit. Raději si jdi odpočinout. Dnes jsem měl velmi rušný den a nechci si s tebou o tom povídat,“   odpověděl syn stroze.

\“Pokud mě nechceš vzít do domova důchodců, pak si půjdu sám promluvit s ředitelem, \“ řekl Jan.

V ten den syn šel do postele a nechal otce povídat si sama se sebou. Přešlo ještě pár měsíců a starého pána stále nevzali do domova důchodců. Opravdu chtěl odejít. Nechtěl se cítit nešťastně a podrážděně.

Jednoho dne mu však syn přinesl nějaké dokumenty. Stařec se zeptal, co to je? „Tati, je to tak prodej svůj pozemek az výtěžku uzavřu dohodu s domem důchodců. Kde budete moci jít za pár dní. Je to tam prostorné, je tam velká zahrada a budete se cítit jako doma,“ řekl syn s úsměvem.

Starci se ulevilo a byl šťastný povzdechl si, aniž by si přečetl, co bylo napsáno v dokumentu. Jednoho dne viděl, že stále nebyl odvezen do domova důchodců, zeptal se:

„Už jsi prodal pozemek? Kdy mě vezmeš do domova důchodců?“

„Tati, já stále nemůžu najít kupce. Buďte trpělivější,“ odpověděl syna. Dny plynuly, ale starého muže nikam nevzaly. A pak v jeden pátek večer, když se syn vrátil domů z práce, starý pán ho už čekal a řekl mu:

„Příští týden si půjdu sám hledat domov důchodců. Ať mi dají jakoukoli postel. Už na tom nezáleží. „

Syn se snažil zasmát se: „No, pak budete muset počkat, dokud před vámi nezemře nějaký starý muž, pak vám dají postel, ale zatím vás asi donutí spát na podlaze.“

Druhý den syn a nevěsta přišli s novým oblečením, zásobami as prostěradly, ručníky a Jan si myslel ,, tohle je pro mě. Možná jsou to potřebné věci k umístění v domově důchodců.“ Starší muž pocítil velkou úlevu. Už se na to neptal, byl si tím jistý. Tak tomu je. Potom vyšel do parku před domem, nadýchat se čerstvého vzduchu a v duchu si řekl: ,, Konečně můžu odejít.“ Nicméně, vzpomněl si na slova sousedky Glorie a najednou zesmutněl. Vtom si starý pán uvědomil, že sousedka měla pravdu.

,,Možná se teď bude dětem žít snáze beze mě“. Jan odešel do svého pokoje a začal si balit všechny věci do kufrů. Snažil se to udělat co nejrychleji, protože se bál, aby si to jeho syn nerozmyslel. Potom vyšel z domu, když najednou potkal svou sousedku na ulici, která si hned všimla, že stařec odchází. Jan jí okamžitě řekl novinku.

V této chvíli Glorie řekla:    „Ano, vím. Včera mi bylo řečeno, že tady už více nebudete. Budete žít s osamělými starými lidmi.“

Jan přikývl a cítil se smutný, ale rozhodl se, že je to tak nejlepší. Brzy nastoupil do auta. Jan se naposledy podíval s touhou na synův dům a auto brzy odešlo. Než cestovali, starý muž se díval z okna na krajinu a doufal, že už je to poslední kilometr, když uvidí dům důchodců, ale nic neviděl. Mezitím si vzpomněl na chvíle, kdy byl mladší: moment svatby, narozeniny syna, chvíle s manželkou, moc mu chyběly.

Najednou jeho srdce zesmutnělo, a vyronil pár slz. Dokonce i starý muž nechápal kam ho vezou. Ale najednou uviděl, že jsou na osamělé cestě bez domů. Čím dál však šli, tím více se Janovi zdálo, že vidí povědomá místa, ale myslel si, že je to jen jeho představivost.

Potom auto zaparkovalo. Syn otevřel dveře a vzbudil starého muže, který usnul a pomohl mu ven. Jan doufal, že uvidí domov důchodců. Avšak viděl něco, co nikdy nečekal. Nemohl tomu uvěřit, neboť před ním stál jeho spálený dům kompletně předělaný.

„Líbilo se ti to, tati?“ ‚Udělal jsem všechno, co jsem mohl, co nejrychleji,‘ usmál se syn.

Starý muž byl upřímně překvapen a nedokázal skrýt svůj tichý údiv. Nikdy nečekal, že se něco takového stane. Jeho syn dodal: „Bohužel je třeba ještě něco dodělat, ale už máme všechno, co potřebujeme. Máte kuchyň, koupelnu, velkou ložnici, klimatizaci a topení. Zbývá už jen starat se o zahradu, což děláš rád. Taky kdyby jednou vypadl proud, koupím ti generátor. Mám pro tebe i další dárky. Jeden z hasičů našel tohle album.

Když ho John otevřel, našel tam fotku, na které je se svou ženou, když byli mladí. Starý muž plakal jako malé dítě. Zdálo se, že ten starý muž sní. Poté, co mu vyhořel dům, se rozhodl, že s pomocí svého syna, snachy a sousedů celý dům postaví znovu. Vyměnil také pozemek. Aby to mohl udělat, lstí přiměl otce podepsat dokument, aby získal povolení k nové stavbě. Starý muž si myslel, že se jen snaží prodat svůj pozemek.

Navíc kvůli tomu jeho syn a snacha netrávili se starým mužem často čas doma, ať už chtěli v domě, na jehož stavbu si našetřili vlastníma rukama, zůstat sebevíc.

Několik jejich sousedů jim navíc přispělo penězi. „Tati, chtěl jsem tě překvapit, tak jsem mlčel,“ řekl syn.
„Omlouvám se,“ řekl syn. Starý muž se radostí rozplakal a vynadal mu, že manželovi nic neřekl. Syn mu také řekl, aby za ním jezdil každý víkend jako dřív. Stařec se omluvil, že si o synovi a snaše myslel něco špatného a že si myslel, že se ho snaží vyhodit z domu. Není pochyb o tom, že nedorozumění způsobují lidem utrpení.
Děti se nezlobily a byly rády, že jejich otec přišel k nim domů. Jan svého syna jistě dobře vychoval. Syna, který s ním nebyl pokrevně spřízněn, ale kterého si v srdci vážil. Úcta, kterou k sobě chovali, bude navždy nenahraditelná.
Je smutné, že dnes mnoho dětí opouští své rodiče v ústavech, kde staří lidé tráví poslední dny svého života. To platí zejména v případě, že děti pracují. Jiní umisťují své rodiče do pečovatelských domů, aby jim ulehčili břemeno, které nesou na svých bedrech. Nejsmutnější je rozloučit se s člověkem, který jim dal život, nebo přesněji řečeno, který se o ně staral svým životem.