70letý Jan si myslel, že ho syn veze do domova důchodců. Když ale vystoupil z auta, nezmohl se ani na slovo! Toto byla poslední věc, kterou ve svém životě čekal.

Jan měl téměř 70 let, když odešel z domu svého syna a nastoupil do auta, které, jak se myslel ho vezlo do domova důchodců, kde si myslel, že stráví poslední roky svého života. V jistém smyslu byl šťastný, protože nechtěl být překážkou a přítěží své rodině. Ale když dorazil na místo určení a viděl, kam ho vzali, začal plakat.

Toto je skutečný příběh o tom, jak mohou některé děti zacházet se svými rodiči. Jan začal zapomínat na spoustu věcí ze svého života. Pociťoval také silnou bolest těla. Stařec si byl vědom všech svých neduhů, a proto nyní měl velkou touhu jít do pečovatelského domu. Nechtěl být přítěží pro syna a nevěstu. Bylo pro něj nepříjemné si uvědomit, že je odkázán na jiné. Když Jan začal žít s dětmi, začali se mu vyhýbat.

Každý den přišli domů pozdě a šli spát a ani si spolu nemluvili. Nejprve jedli spolu u stolu a teď už na to nebyl čas. Omlouvali se, že je to kvůli práci. 

Děti si najali i ženu, aby přinesla starému oběd i večeři. Ale Jan nepřežil celý život s nevěstou a synem. Měl vlastní dům, který mu zanechali jeho rodiče. Jednoho dne potkal ženu svých snů a žil tam se svou milovanou manželkou. Ve skutečnosti ji poznal, když ji její exmanžel vykopl z domu. Odešla s dítětem v náručí. Jan ji našel na ulici a nezištně jí pomohl.

Ihned se do ní zamiloval a samozřejmě jejich láska byla vzájemná. Po pár letech se vzali. Páru se však nikdy nepodařilo mít vlastní děti. V těch dobách to bylo drahé a bylo obtížné najít lékaře, kteří by jim pomohli splnit si sen o vlastním dítěti.

Jan s tím neměl žádné problémy. Přijal jí dítě za své vlastní a dokonce mu dal i své příjmení. A vždy dal ze sebe všechno, aby to byla jeho rodina.

Po pravdě, byl milujícím otcem a manželem, ale po Elenině smrti se všechno změnilo. Přemohl ho smutek. Nyní, bez manželky, žil sám ve velkém domě. Syn a jeho nevěsta ho často navštěvovali, ale všechno se změnilo.

Jednoho dne, když se setmělo, Jan zapálil svíčku, protože vypnuli elektřinu a usnul na pohovce. Svíčka spadla a celý jeho dřevěný dům rychle vzplanul. Jan ztratil vědomí po vdechnutí kouře. Naštěstí ho stihli včas vyvést z domu, který byl zcela pohlcen plameny.

Bohužel, hasiči přišli, když už bylo všechno zničeno. Vzpomínky, fotografie a věci jeho milované Eleny, všechno se obrátilo na popel. Příbuzní, vystrašení celou touto situací našli Jana v nemocnici. Upadl do hlubokého kómatu. Podle lékařů kouř zasáhl jeho mozek a došlo ik těžké intoxikaci.

Navzdory špatným prognózám lékařů se Jan vzbudil o 24 dní později. Když však zjistil, co se stalo s jeho domem, stěžoval si: „ Proč jste mě nechali žít? Nechci zde zůstat déle. Synu, měl jsi mě nechat tak.“

Když Jan přišel do domu své nevěsty a syna, uvědomil si, že děti s ním tráví stále méně času. Z důvodu jejich nepřítomnosti byla přijata sousedka, která nosila starci jídlo během celého dne.

O několik dní později tato žena, která mu nosila jídlo, řekl Janovi nějaké věci. „Dnes ráno mi řekli, že za nějakou dobu mě mohou požádat, abych už nechodila. V dnešní době většina dětí je taková. Když dosáhnete určitého věku už vás nepotřebují. Najednou se jim už ani nechce za vámi chodit, trávit s vámi čas, protože jste pro ně k tíži. Oni vás prakticky vyhodí z domova. Dají vám naději, že vás zavezou na lepší místo a najdete si nové přátele, ale pochybuji, že vás navštíví,“ řekla souseda.

„Neboj se Glorie, vždy jsem jim to říkal, že by bylo lepší nepřivést mě do jejich domu. Požádám je, aby mě poslali do domova důchodců, nechci být pro ně břemenem,“ řekl Jan a podíval se dolů.

A tak starý pán konečně pochopil, proč jeho syn a nevěsta s ním přestali trávit volný čas. Uvědomil si, že byl nepříjemností v jejich domě.

Pokračování na další straně