– Když je to tvoje maminka, – řekla ředitelka malému Jankovi, musíš si to dobře schovat.
Vrátila se do své pracovny a chvíli čekala. Brzy zaslechla nesmělé klepání.
– Mohu dál? – nakoukla do dveří tvář z fotografie..
– Jen pojďte dál, Alenka, posaďte se.
Mladá žena vešla do kanceláře a položila na stůl před ředitelku štos plastikových desek.
– Tak to mám všechno pohromadě. Povolili nám to!
– To mám velkou radost, Alenka, Gratuluji! – usmála se na ni ředitelka. Opravdu vám to přeji! Víte, u vás nemám žádné pochybnosti…
– No, řeknu vám, že to byla anabáze. Ale jsem šťastná. A Peter taky.
Peter byl Alenin přítel. Žili spolu už osm let, brát se nechtěli, ale protože to pro věc adopce bylo lepší, měli kvůli ní i svatbu. Asi by kvůli ní udělali všechno. Jednou Alena ředitelce řekla: – Víte, když člověk vidí, kolik tady je opuštěných dětí, když ví, že by alespoň jednomu mohl pomoci, dát mu domů, lásku … jsem naprosto zoufalá, když pomyslím, že by nám adopci nepovolili …
– Kdy se budete chtít jít na děti podívat? – zeptala se ředitelka.
– Já se nebudu dívat, nebudu vybírat. My jsme se tak dohodli s Petrem. On čeká v autě …
.. chtěla něco namítat udivená ředitelka.
– Ne, opravdu, – přerušila ji mladá žena. – Chceme, aby to bylo jako u opravdových rodičů. Najednou mají dítě. Nemohou si vybírat. My také nechceme.
– No, dobře. Máme tu chlapečka, jmenuje se Janko, … bude mu pět let. Matka se ho zřekla ještě v porodnici. Pokud jste připraveni, přivedu ho.
– Ano, doveďte ho.
Ředitelka odešla a po chvilce se vrátila. Za ruku vedla malého chlapečka.
– Janko, – začala ředitelka, – tohle je …
– Maminko! – vykřikl chlapeček a vrhl se k Aleně. Objal ji tak pevně, že skoro nemohla vydechnout. – Maminko moje!
Alena ho hladila po vláscích. – Už jsem u tebe, už budu s tebou… šeptala.
Obrátila se k ředitelce a zeptala se:
– Kdy si mohu syna odvést?
– Obvykle si děti na rodiče zvykají, jsou u nich o víkendu… a pak je to natrvalo…
– Odvedu si ho hned, – řekla pevně Alena.
– Myslím, že nemám nic proti tomu, – souhlasila ředitelka.
Jeníček zářil štěstím. Držel maminku za ruku a bál se ji pustit i na obyčejnou vteřinu. Seběhly se vychovatelky, přišly se rozloučit.
– Tak se měj pěkně, Janko, a přijď se na nás někdy podívat, – řekla mu na rozloučenou ředitelka.
– Přijdu, – slíbil chlapeček.
Za chvíli už viděla, jak se otevírají dvířka auta az něj vystupuje mladý muž. Alena Jankovi něco říkala a chlapec se rozběhl a vlepil muži pusu na tvář. Hned se zase vrátil k mamince a chytil se jí za ruku. Nasedli a auto se rozjelo.
V autě se Jenko maminky zeptal: Mamko a máš ráda kočky?
– A jak! Doma na nás dvě čekají!
Když auto zmizelo z dohledu, ředitelka se posadila za stůl a přitáhla si telefon.
– Haló, – Nebeská kancelář? Mám tu hlášení. Alena Novosadová, manžel Peter. Kategorie zásluh: nejvyšší, štěstí darované dítěti. Prosím vás, zajistěte všechno, jak se patří pro tyto případy… štěstí, lásku a pohodu v rodině, úspěch… finanční přísun… chlapec toho bude hodně potřebovat, ano, ano. Již odesláno? Výborně! Děkuji!
Zeleným listím stromů na dvoře dětského domova prosvítalo slunce. Ze zahrady bylo slyšet dětské hlasy. Ředitelka zavěsila a šla k otevřenému oknu. Když měla chvilku, ráda tu takhle stála, dívala se na hrající si děti a rozložila do široké svá bělostná křídla…
PS Možná, že v anděly nevěříte, ale andělé věří ve vás!