– Haló, jsou to Ztráty a nálezy? – zeptal se dětský hlásek.
– Ano, miláčku. Copak jsi ztratil?
– Ztratil jsem maminku. Není náhodou u vás?
– A řekl bys mi, jaká ta tvoje maminka je?
– Je velmi pěkná a dobrá! A má ráda kočky.
– Tak to pro tebe mám dobrou zprávu! Právě včera jsme jednu maminku našli, to bude ta tvoje. Odkud voláš?
– Z dětského domova v Rybniční ulici.
– Dobře, co nejdříve tam tvou maminku pošleme, tak čekej.
A vtom se otevřely dveře a vešla do pokoje, nejkrásnější a dobrá maminka a v náručí jí mňoukala opravdová živá kočka.
– Maminko! – vykřikl radostně chlapeček a vrhl se k ní. Objal ji tak silně, že nemohla dýchat. – Maminko moje !!!
… Malý Jeníček se probudil vlastním křikem. Takové sny se mu zdálo každou noc. Strčil ruku pod polštář a vytáhl fotografii. Byla na ní tvář mladé ženy. Našel ten snímek při procházce už brzy před rokem. Byl si jistý, že tohle je jeho maminka. V chabém světle zvenčí se Janko díval na usměvavý obličej, až nakonec usnul …
Ráno ředitelka dětského domova podle jako každý den obcházela pokoje, aby dětem popřála pěkné ráno a každé z nich pohladila. U Jankovy postýlky si všimla na zemi ležící fotografie. V noci mu vypadla z ruky. Zvedla ji:
– Odkud máš ten obrázek?
– Našel jsem ho venku.
– A kdo to je?
– To je moje maminka, usmál se chlapeček a dodal: – je strašně dobrá a hezká a má ráda kočky.
Ředitelka se zamyslela. Tvář na fotce hned poznala, byla to holka, která předloni do domova docházela jako dobrovolná pomocnice se svými kolegy. Kolegové skončili, ale ona chodila pomáhat dál. A zároveň už dva roky vyvíjela velké úsilí, aby s manželem získali povolení k adopci dítěte. Zřejmě její fotka vypadla při jedné z návštěv.
Pokračování na další straně