Každé ráno začínala stejně. Maria vstala, uvařila snídani sobě a dceři a pak ji vzala k sousedce. Nemohla poslat Iru do školky, protože pracovala pozdě, a pak by dívku neměl kdo vyzvednout.

Není to tak dávno, co Masha opustila svého pijícího manžela a rozhodla se začít život od nuly. Šla s dcerou k matce, ta však nedávno zemřela. Nebýt její sousedky, neměla by u koho nechat dítě. Babičku dívky nahradila Antonina Viktorovna.

Maria musela do práce pěšky. Její směna začala brzy, když autobusy ještě nejezdily. Každý den proto ušla několik kilometrů jedním směrem. Ze začátku jsem byla hodně unavená, ale teď jsem si zvykla.

Nyní jí bylo nabídnuto, aby opustila nemocnici, aby získala práci ve venkovském zdravotním středisku. Ale neodvážila se, protože se jí její práce líbila. Tady byla nápomocná a lidem opravdu pomáhala.

Přicházeli sem různí pacienti. Někdo je ve stabilizovaném stavu, někdo ve vážném stavu. A když se další pacient zotavil a odešel domů, sestra pocítila skutečné štěstí. Pochopila, že i ona se podílela na zmírnění jeho stavu.

Máša vždy snila o propojení svého života s medicínou. Po škole nastoupila do školy a od té doby si užívala každého pracovního dne.

Pacienti za ta léta práce samozřejmě narazili na různé. Někteří se k sestrám chovali jako k obslužnému personálu. Jiní nedoufali v pomoc, protože věřili, že je dobře postaráno pouze o ty, kteří platí.

Mezi jejími kolegy byli i tací, kteří poměrně často brali peníze jako „vděk“. Ale Mary nikdy nebyla jednou z nich. Ostatní sestry její zásadové postavení dráždilo. Zřejmě cítili jakousi vinu, ačkoliv nadále brali peníze.

Máše už bylo méně než 40 let. Už dávno rezignovala na svůj osobní život. Vasilij, kterého si vzala, nejen pilně pil, ale také k ní často zvedal ruku. Vydržela všechno. Ale jen do chvíle, než je začal s dcerou bít. Ira měl tehdy pouhé 4 roky. Žena to už nevydržela.

Sbalila si věci a odešla s dítětem k matce. A teď jsem pochopil, že se to mělo udělat ještě dřív. Teď už s ní bylo všechno v pořádku – milovaná dcera, práce i domov, na jehož zahradě se po práci často pohrávala.

Aby se ujistila, že je peněz dost, dostala Maria okamžitě práci na jeden a půl sázky. Vždy nebyl čas, ale zároveň stihla chodit do kostela. Žena byla věřící. Věřila, že každý v životě dostane, co si zaslouží. Proto jsem se snažil konat dobro a nestěžovat si na to, jak krutý k ní byl osud.

V nemocnici se první věc, kterou udělala, převlékla a šla na rutinní kolo. Máša vítala pacienty každé ráno. Řada z nich už byla ve věku, a tak se radovali z každé pozornosti. Sestra věřila, že se tak díky její péči dokážou rychleji uzdravit.

Po obhlídce se žena chystala jít k lékaři, aby řekla o pacientech. Pak k ní ale přiběhla sestra. Řekla, že na oddělení byl přivezen nový pacient, ochrnutý starý muž. A musíte to přijmout.

Maria vždy zacházela s těmi, kteří byli právě přijati do nemocnice, se zvláštním strachem. Z nějakého důvodu si živě představila sebe na místě cizího člověka. A uvědomil jsem si, že mnozí v nemocničních zdech se cítí nepříjemně.

Na pohotovosti na ni skutečně čekal starší muž. Jeho oblečení bylo kvalitní, ale špinavé. Další muž našel při venčení psa starého muže ležet v příkopu.

Máša si všimla, jak laskavé byly oči jejího nového pacienta. Bylo jasné, že chce něco říct, ale nemohl. Spodní část jeho těla byla zcela ochrnutá. Nahoře se hýbaly jen prsty a i to jen slabě.

Muž byl poslán na oddělení, kde byl uložen na lůžko. Bylo štěstí, že měl pas v kapse bundy. Ale nebyla tam žádná registrace, žádné razítko o svatbě nebo narození dětí. Ukázalo se, že pacient je bez domova a navíc osamělý. A proto nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral.

Mary ho litovala víc než mnozí. Během směn se ho snažila co nejčastěji navštěvovat. Běžel jsem na oddělení číst noviny, pak jsem vyprávěl příběhy z lékařské praxe. Bylo vidět, že se z jejích návštěv opravdu zlepšuje – oči se mu okamžitě rozzářily radostí.

Zdravotnický personál nechápal, proč se mu snaží věnovat tolik času. Dokonce se jim za zády smáli. Jako proč komunikovat s ochrnutým starým mužem bez domova. Ale neposlouchala drby.

Ale ani léčba, ani Mášina pozornost nepřinesly výsledky. Lékaři nechápali, proč se muž nemůže hýbat. A nakonec jen mávli rukou, když usoudili, že opilství a věčné bloudění po ulicích skončilo s jejich pacientem.

Uplynul měsíc a rozhodli se Petra Michajloviče propustit. Měl být poslán do ústavu pro invalidy. Maria si představovala, jaký tam bude jeho život, a uvědomila si, že tohle nemůže dovolit. Rozhodnutí brzy dozrálo – formalizovala opatrovnictví a vzala starého muže k sobě domů.

Kolegové byli rádi, že se pacienta zbavili, ale sestra byla považována za nepříčetnou. Kdo by na sebe dobrovolně vzal takovou zátěž? Navíc sama měla malé dítě a nebyly tam žádné zvláštní podmínky – například malý vesnický dům se zeleninovou zahradou.

Máša pochopila, jaká zodpovědnost teď bude na ní. A s největší pravděpodobností déle než jeden rok. Přes den, kdy byla v práci, byla dcera u souseda. A Petr Michajlovič byl v posteli. Když se vrátila, určitě ho vzala ven na procházku, aby se mohl nadýchat čerstvého vzduchu.

A o víkendech žena stále chodila do kostela. Teprve nyní se začala ujímat služby a starého muže. Bylo cítit, že v chrámu jako by ožil.

Doma se často dívali na fotografie, které měla Máša. Petr Michajlovič nejprve nic nepoznal. Pak se mu ale začalo zdát, že si některé tváře na snímcích pamatuje. Jako by si pamatoval něco ze své minulosti. Postupně si vybavoval události, které ho do tohoto bezmocného stavu přivedly. Nebýt té zrady, možná by teď na tomto místě nebyl.

Pokračování na další straně