Jednou mě otec praštil tak silně, že jsem nemohl pohnout ukazováčkem, nikdy jsem ten pohyb nedostal zpět do ukazováčku a všechny děti se mi za to smály.

Čas plynul a jednoho dne jsem měl velmi špatné srdce.

Mámu a tátu nezajímalo, že mě něco bolí. Večer jsem ležel ve své posteli a přál jsem si jen jedno. Přál jsem si, aby mě už nic nebolelo, protože jsem nechtěl mámu a tátu otravovat. Moc je miluji, opravdu miluji.

Druhý den ve škole jsme dostali za úkol namalovat naše největší přání. Ostatní děti malovaly auta, rakety a pěkné panenky. To jsem neudělal.

Ne, že bych něco takového neměl ráda, ale ze všeho nejvíc jsem chtěl milující mámu a tátu, a tak jsem si namaloval rodinu. Matka, otec a jejich syn hráli hry a všichni byli šťastní. Zatímco jsem maloval, tiše jsem plakal, tak moc jsem chtěl mít matku a otce, kteří mě milovali.

Když jsem přišel na řadu, abych přednesl svůj obraz před třídou, všichni se mi smáli.

Stál jsem u řečnického pultu a řekl:

„Mým největším přáním je rodina.“

Pak se všichni ve třídě smáli ještě hlasitěji. Začal jsem plakat a řekl:

„Prosím, nesmějte se mi, to je moje největší přání! Můžete mě porazit, můžete mě nenávidět, ale prosím vás, nesmějte se mi.

Chci rodiče jako ty, kteří mě objímají a líbají, kteří mě vyzvedávají po škole a jsou rádi, že mě vidí. Vím, že jsem ošklivý a slabý, vím, že mám křivý prst, ale nesmějte se mi, prosím.“

Učitel se mi snažil utřít slzy, myslím, že některé děti mi rozuměly, ale mnohé se dál smály.

Jednoho dne, když jsem dostal svůj test z ruštiny, okamžitě jsem viděl, že jsem dostal špatný výsledek, věděl jsem, že moje matka bude velmi zklamaná.

Bál jsem se jít domů, ale nevěděl jsem, kam jinam jít. Domů jsem šel pomalu, nechtělo se mi domů. Moje matka zuřila.

Chytila ​​mě a shodila na podlahu, já jsem tvrdě narazil nohou o židli.

Pak mě dvakrát praštila do hlavy, jen jsem tam ležel, nemohl jsem vstát, hodně mě bolela noha a jedna ruka, ale máma mě tam prostě nechala na zemi.

Když se vrátila, řekla mi, ať uklidím ten nepořádek, a až se táta vrátí domů, vyřídí to semnou.

Prosil jsem matku, aby mu nic neříkala, ale když jsem vstal, viděl jsem, že už stojí ve dveřích.

Když mu máma řekla o testu, zvedl mě z podlahy, zatřásl se mnou a udeřil mě do obličeje.

Pak si nic nepamatuji, probudil jsem se v nemocnici. Podíval jsem se na svou ruku, nemohl jsem pohnout žádným z pěti prstů. Podíval jsem se z okna a plakal.

Venku jsem viděl rodiče, jak si hrají s dětmi, házejí si míčky a objímají se.

Víš, proč jsem plakal?

Nevím, jaké je objetí od mé matky, jaké to je, když mě někdo líbá. Moji rodiče mě prostě bili, ale pořád je miluji. Vždycky jsem dělal maximum, ve škole jsem byl pilný, ale stejně mě nemají rádi.

Jednoho dne jsem omylem rozlil trochu čaje a pak mě znovu trefili.

Najednou mě zase bolelo na hrudi, řekl jsem matce – ale jí to bylo jedno. Po čase jsem musel znovu do nemocnice, nikdo za mnou nepřišel.

Doktor říkal, že máma s tátou pravděpodobně přijdou druhý den, nepřišli. Čekal jsem a čekal, ale nikdo nepřišel. Stále miluji své rodiče.

O dva dny později Ivan na následky zranění zemřel. V jeho ruce lékaři našli dopis, který nestihl dopsat.

„Milá mami a tati, strašně se omlouvám, že jsem ošklivý, hnusný a hloupý. Je mi líto, že mě nemůžete milovat.

Nikdy jsem tě nechtěl naštvat. Vše, co jsem chtěl, bylo, objetí, polibek a aby jste mi řekli že mě milujete jen jednou. Tati, jen jsem chtěl, abys si se mnou hrál, držel mě za ruku na procházce nebo mi zpíval.

Vím, že jsem byl pro tebe ostudou.

Nikdy nebudu…“

Pak Ivanovo srdce přestalo bít.

Tento příběh pochází původně z Ruska. Zveřejnil ji web Pure-T. Zda se to skutečně stalo nebo ne, není jasné, ale na tom nezáleží. Zpráva je stále stejně důležitá!