Toto je velmi srdceryvný příběh o malém chlapci, který měl velké srdce, který by si měl přečíst každý.
Tento konkrétní příběh je o Ivanovi, ale není jen o něm, ale o milionech dětí po celém světě.
Důvodem je to, že existuje několik milionů dětí, které jsou nuceny prožít stejnou noční můru jako Ivan.
Tento příběh může být fiktivní, ale bez ohledu na to, vážnost tématu a sdělení je něco, co nikdy, nikdy, nikdy nesmíme snížit.
Jmenuji se Ivan a je mi sedm let. Svou mámu a tátu miluji, ale také se o ně velmi bojím. Často mě bijí a já nechápu, co dělám špatně.
Dnes ráno jsem se probudil a šel do školy. Naučil jsem se být pilný a učitel mě má rád.
Mám rád celou svou třídu, ale nemám kamarády. O přestávkách proto většinou zůstávám uvnitř a kreslím. Nikdo si se mnou nechce hrát. Snažil jsem se spřátelit s ostatními dětmi, ale oni mě odstrčili a křičeli, že jsem nechutný.
Smějí se mi, protože nosím každý den stejné roztrhané džíny, stejné tričko a stejné rozbité boty.
Jednoho dne po škole jsem šel do šatny a vzal jsem si tenkou bundu, která tam visela už dlouho, nikomu zřejmě nechyběla. Pak jsem šel domů sám přes vánici. Třásl jsem se zimou a v silném větru se mi špatně chodilo. Najednou mě někdo postrčil dopředu, spadl jsem do sněhu a někdo mi do něj strčil obličej. Pak řekli:
„Ty idiote, nikdo tě nemá rád.
Kopali mě do zad a do břicha, pak utekli a nechali mě ve studeném sněhu.
Brečel jsem. Ne proto, že bych mrzla nebo mě bolelo, brečel jsem, protože jsem neměl jediného přítele, i když jsem měl všechny ostatní lidi rád.
Jakmile jsem vešel do dveří, přiběhla moje matka a popadla mě za vlasy.
„Kde jsi byl? Proč jsi tak mokrý a špinavý? Hnusné děti jako ty nedostanou večeři, jdi do svého pokoje a zůstaň tam.“
Udělal jsem, jak mi matka řekla, šel jsem do svého pokoje a vyšel jsem až druhý den, i když jsem měl velký hlad a mrznul jsem.
Pokračování na další straně