Viděla v mých očích zmatek, tu hloupou otázku a rozhodla se zjevně podělit se o svůj smutný příběh.

– Vidíte, doktore, já jsem od patnácti let vyrůstal v dětském domově, rodiče byli pryč a příbuzní se o mě nestarali.

– Bylo mi osmnáct, tak jsem dostal najednou byt, šel jsem na univerzitu, pracuji po nocích.

– Když jsem potkala kluka, myslela jsem si, že je to láska, ale on zjistil, že jsem těhotná a chybím, víš?

Pokračovali jsme v rozhovoru s ní…

Mluvili o všem na světě, jako by se znali léta.

Strávil jsem celou noc na jejím oddělení. Naštěstí tam ležela sama.

Ne, nemyslíš nic špatného…

Jen jsme si povídali a… nemohli jsme přerušit, cítil jsem uvnitř spřízněnou duši, ona zřejmě – taky.

Snažil jsem se ji podporovat, jak to jen šlo, říkal, hlavní je, že dítě je zdravé, má dceru a všechno ostatní bude platit.

Když nastal čas propuštění, opustili jsme porodnici společně…

Objednal jsem si auto, květiny a vzal svou vysněnou ženu do jejího bytu.

Tam jsem si vyhrnul rukávy a začal uklízet (protože moje Nastyona měla takový strach, že přivede svou dceru do zaprášeného bytu ().

A úklid je tam… prostě nic, žila úhledně, všechno je na svém místě.

Celkově za pár hodin všechno zářilo a zářilo, ale hlavně – její šťastné oči ☺

Už pět let jsme s Nasťou legálně manželé, máme jednoho syna a nyní čekáme třetí dítě.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě láska v práci přepadne. To se však stalo.

Zdroj.Facebook