Ten večer jsem zůstala ve službě a udělala si večerní prohlídku porodnice. Na jednom z oddělení jsem si všiml holčičky, která předevčírem porodila. Kolegyně porodila, šlo to dobře, rodící žena nedostala moc posádky, byla zdrženlivá a skoro nekřičela…

A včera překvapeně řekl:

– Víte, ale za Nasťou nikdo nepřišel, to je zvláštní… podle dokumentů to vypadá, že je to bezpečné, je tam povolení k pobytu, všechna vyšetření jsou na místě.

A teď seděla u okna a tiše plakala… Podívala se na mě velkýma zelenýma očima a… jsem pryč…

Světle hnědé vlasy, krásná, temperamentní tvář a to nepolapitelné charisma, ze kterého se mi rozbuší srdce a chci ženu pohladit, ochránit mě před všemi a vším… na první pohled mě zasáhly.

Mohla plakat z různých důvodů, to se často stává po porodu, ale nemohla jsem projít…

„Co se stalo, miláčku?“ Jsi v pořádku? Hele, brzy se tady na nás snese moře slz, nadává sestra Agnia Petrovna, – vtipkoval jsem nepříliš dobře.

Ona odpověděla:

– Ano, vše je v pořádku, jen… jen brzo prohlášení a půjdeme s dítětem do prázdného bytu, ani jsem tam nestihl uklidit, bude poprvé v životě doma a není tam uklizeno.

Pokračování na další straně