Ve své vlasti byl odsouzen jako zrádce a francouzské úřady mu zabavily majetek. Zámek si pronajala rodina právníků, ale v 50. letech 20. století jej koupil Daniel Fabre, vnuk a manžel generála Breeda. Právě on se snažil otevřít pokoje v termínu, který si přála rodina Huberta.
Daniel byl překvapen tím, co viděl. Bylo to, jako by vstoupil do jiné éry. Na posteli jeho starého pána stále ležela kapuce a v rohu stále visela chlapcova vojenská uniforma, značně poničená časem a moly.
Hubertova pistole a dýmka ležely na stole více než 100 let bez jakéhokoli poškození. U okna stála židle, jako by čekala na svého majitele. Na nočním stolku vedle postele stály knihy, svíčky a váza se sušenými květinami. Stěny zdobily fotografie vojáků ve vojenských uniformách.
Daniel pod dojmem toho, co viděl, pozval vedení obce, aby se na vlastní oči podíval na „časovou schránku“ objevenou v jeho domě. Policisté se podle pokynů manželů Rosherových také nikoho nedotkli.
Starosta města Laurent Laroche začal hledat dobrodince, kteří by toto místo mohli proměnit v muzeum. Uvědomí si, že dům patří Danielu Fabremu, a tak o osudu relikvií rodiny Rocherů rozhodne jen on a jeho rodina.
Momentálně se ale není čeho bát – Fabre v rozhovoru pro BBC slíbil, že se k věcem zesnulého bude chovat s respektem a nechá vše tak, jak je. Nehodlá se také pouštět do restaurování relikvií, protože se tak podle něj může ztratit zvláštní emocionální náboj, smysl pro kontakt s minulostí.