• Ne, – manželka tvrdošíjně odmítla, – Potřebuji s tebou jen naše dítě. Cizí nepřijmu, dítě musí mít tvoje a moje. Musím to vidět jako naše pokračování s vámi.
    Kategorické odmítnutí manželky Vladislava překvapilo, ale sám rezignoval a od té doby o adopci nikdy nemluvil.
    Od té doby manželé začali úplně věnovat veškerou svou lásku a pozornost jeden druhému a vše by bylo v pořádku, potíže přišly tam, kde nečekali.
    Elvíře byl diagnostikován zhoubný nádor. Bylo to poslední stádium – a toto je nefunkční stádium. Vladislavovi jako by se zastavilo srdce, už nevnímal, co se kolem něj děje v práci, ve městě, ve středu světa.
    Muž, který nikomu nevěřil, že se o ni postará, si dal dlouhou dovolenou z práce a veškerou energii věnoval péči o svou milovanou ženu. Kolik prahů během těchto měsíců překonal, když se snažil najít prostředky ke zlepšení jejího stavu, a kolikrát ji přemlouval, naléhal, prosil, aby s operací souhlasila.
  • Elechko, drahá, našla jsem kliniku v Německu, kde takové operace provádějí. Ty a já máme malou šanci.
  • Buď trpělivý, moc času mi nezbývá. Je škoda tě nechat samotného, ​​ale jsi tak závislý, tak nepřizpůsobený.
  • Nyní Vladislav seděl u hrobu hořce plakal a nemohl se přimět vrátit domů. Zůstane tady v podzemí – jeho milá a laskavá, jeho milovaná žena, která se celá oddala péči o něj.
    Nakonec muž ztěžka vstal a pomalu šel k domu.
    Dům byl prázdný a studený, stejně jako srdce.
    Vladislav, aniž by se svlékl, prošel ložnicí a lehl si na bok své ženy přímo do bot a dlouho ležel a dýchal tak drahou, milovanou vůni.
    Muž se posadil na posteli, rozsvítil noční světlo a zvedl zarámovanou fotografii. Jak jsou tu vtipní a vtipní. Nikdo z nich tehdy nepomyslel na smrt.
    Najednou jeho prsty ucítily jakési nepochopitelné ztluštění fotorámečků. Muž rozebral rám, sundal sklo a za jejich fotografií viděl další. Na staré fotce bylo neznámé miminko. Vladislav, aniž by čemukoli rozuměl, otočil fotografii a přečetl tajemný nápis:
    „Vitalij Vladislavovič.“
    Žádné další vysvětlení nebylo. Muž dlouho otáčel fotografii v rukou a snažil se pochopit, co to všechno znamená. Proč je druhé jméno dítěte, proč je tam datum, když jsou již několik let manželé. A proč si koneckonců jeho žena tento obrázek nechává? A dokonce tajemství před jejím manželem?
    Hlavou mu začala pronikat ta nejneuvěřitelnější podezření. Vladislav ze sebe shodil svrchní oděv a šel k toaletnímu stolku své ženy, vytáhl četné zásuvky a narazil na hromadu dopisů.
    Přidat popis
    Byla to korespondence Elviry s její kamarádkou z dětství z jiného města, Veronicou. Vzal poslední dopis a rozhlédl se. Muž prochladl nepříjemným pocitem. „Jaký krásný chlapec. Měli jste vidět, jak je zábavný a šilhá jako jeho táta, “napsala.
    Vladislavovo srdce prudce bilo. Mžourat jako táta. I on měl ve zvyku při mluvení přimhouřit oči.
    To nemůže být, začal otevírat všechna písmena v řadě a číst od prvního do posledního řádku a písmene. Před jeho pohledem se vytvořil obraz, ale byl to nechutný a hanebný hanebný příběh.
    Ukázalo se, že na jedné z jeho dlouhých služebních cest jeho žena nosila a porodila dítě a nechala ho v porodnici, když podepsala potřebné dokumenty.
    Ukázalo se, že chlapec se narodil s vrozenou srdeční vadou a lékaři doporučili novorozence opustit a přesvědčili ho, že chlapec nebude dlouho žít.
    Vladislav se chytil za hlavu a zasténal. Udělal jsi něco, z nějakého důvodu jsi mi neřekl všechno? Tohle je náš syn, jak jsi to mohl udělat! Už jsme zradili dítě!
    Ráno, při prvních slunečních paprscích, si zavolal taxi a odjel do rodného města své zesnulé manželky. Stejnému příteli.
  • Posaď se a mluv,“ řekl.
    Nechápala. Potom Vladislav vytáhl z vnitřní kapsy fotografii dítěte a hodil ji na stůl.
  • Řekni mi všechno.
    Veronika byla v rozpacích.
  • Narodil se, když jste odjeli na 7 měsíců na zahraniční služební cestu. Elka ti nejdřív neřekla, abys tě překvapil svým příchodem. Byla šťastná. Víš, jak ti chtěla dát dítě. Jenže pak, když se dítě narodilo, byla mu diagnostikována srdeční vada a bylo mu řečeno, že chlapec nebude žít ani rok. Nechtěla tě naštvat, podrobit tě tak kruté zkoušce. A rozhodla se se svým smutkem vypořádat sama. Sdíleno pouze se mnou. A už jsem slíbil, že budu sledovat osud toho chlapce a všechno jí řeknu. Víš, že pracuji v nemocnici.
  • Jak se má?
  • Už jsou mu čtyři roky, – ožila Veronica. – Taková pěkná. Nikdo ho neadoptuje, nikdo nepotřebuje pacienta.
  • Potřebuji! – Vladislav udeřil pěstí do stolu. – jak se opovažuje připravit mě o mého syna? Jak se opovažuje udělat tak velké rozhodnutí. Koneckonců, já jsem jeho otec a on je můj syn. Okamžitě řekněte adresu sirotčince.
    Když učitel vyvedl malého Vitalíka ven, muž lapal po dechu z něhy a štípal ho v očích. Protože tento chlapec vypadal jako jeho matka a on v dětství.
  • Ahoj Vitaliku, natáhl ruku k chlapci. – Jsem tvůj táta, synu.
    Přidat popis
  • Shromáždění všech dokumentů trvalo téměř dva měsíce. Vladislav vzal syna domů. Rok po operaci srdce byl chlapec zcela zdravý.
    O pár let později vzal muž syna na hrob své matky a řekl, že je dlouhodobě nemocná a nemůže si ho odvézt. A teď se proměnila v anděla a dívá se na ně z nebe.

Zdroj:yandex