Vladislav stál sám poblíž nově vykopaného hrobu. Všichni, kdo se zúčastnili pohřbu jeho manželky Elvíry, se už trochu rozprchli, ale Vladislav vás nedokázal přinutit odvrátit zrak od malé hromádky země.

Uvnitř jsou čerstvě vymalované výběhy s malým provizorním pomníčkem zcela pokryty věnci. Myšlenky byly zmatené, vzájemně se přerušovaly a mizely nedokončené.

Vladislav se posadil na lavičku instalovanou u hrobu své ženy. Jak je Elechka. Proč jsi mě opustil? Jak se teď můžu probudit sám a usnout bez tebe?

Jak přežít den, aniž byste ani jednou slyšeli váš nakažlivý smích? Proč se tvé láskyplné ruce nikdy nedotknou mých vlasů a už mě nikdy neobejme s úsměvem a odstraníš všechny strasti a těžkosti?

To je špatně, Elechko, neměla jsi odcházet přede mnou. Muž si složil obličej do dlaní a tiše hořce plakal. Stejně jako v dětství, kdy jsem ztratil matku.

Vladislav a jeho manželka se potkali v ústavu, kde si na první pohled připadali jako jeden celek. Potkali se v ústavní jídelně, ocitli se u jednoho stolu. A nikdy se nerozešli.
Po vysoké škole se mladí oženili. V ubytovně podniku, kde se manželský pár po rozdělení usadil, dostali malý pokoj, ale novomanželé byli nesmírně šťastní.
Manžel tvrdě pracoval a brzy dosáhl značných výsledků.

V jejich rodině se stalo, že jediným vydělávajícím byl Sláva a správcem krbu byla jeho manželka. Sám na tomto stavu trval.

Bylo pro něj důležité vrátit se domů do útulného bytu, který právě dostal, kde vše zářilo čistotou. Na stůl byl vždy prostřen oběd a večeře připravená starostlivými rukama manželky, kde ho vždy ve dveřích potkala upravená Elechka.

Jeho žena se ho se zájmem zeptala na prožitý den a on se zcela uvolnil, odevzdal se síle tepla a lásky. Nikdy nic neodmítl, své ženě kupoval drahé šperky, vyráběl krásné dárky.

Naštěstí se muž ve své práci dostal do poměrně vysokého postavení, k čemuž mu výrazně napomohlo zázemí, které zařídila jeho starostlivá manželka.

Vladislav byl své ženě jistý jako nikdo jiný. Jejich rodina sloužila jako standard loajality a rodinné pohody. I když byly dlouhé služební cesty, kam s ním Elechka nemohla jet, muž o ní vůbec nepochyboval.

Několikrát denně volala manželovi, připomínala mu oběd, radila, co si vzít na tu či onu událost.

Taková dojemná starost muže trochu pobavila.
Jediným zklamáním bylo, že neměli děti. Navštívil různé kliniky, ale bez úspěchu.

Pak se Vladislav nabídl, že dítě odveze manželce z kojeneckého domu, ale Elvíra najednou ostře odmítla.

Pokračování na další straně