Mnoho lidí zůstává v toxických vztazích po celá léta. Trpí, ale nemohou se z nich dostat. Strach z osamělosti se stává silnějším než bolest způsobená jejich milovanými. Takové vztahy se nikdy nezlepší. Nelze očekávat žádné uzdravení a nakonec se bolest stane nesnesitelnou nebo se v nich ozvou obranné instinkty a oni se stanou lhostejnými a nenávratně ztratí část sebe sama.
Muž sdílel svůj příběh a stojí za to si ho poslechnout.
Moje nevlastní dcera se vdává 3. srpna. Posledního půl roku pohltilo plánování svatby ji i její matku (říkám „její matka“, protože nejsme manželé, i když jsme spolu 10 let).
Moje dcera minulý rok ukončila vysokou školu. Platil jsem školné, i když to byla státní univerzita, školné bylo přes 40 000 dolarů. Koupil jsem jí auto, aby mohla dojíždět na vysokou. Ona nepracuje. Bydlela u nás během studia i po něm.
Čas od času do našich životů vstoupil její zlomený biologický otec a ona se nad ním líčila… I když ji nepodporoval, její dcera ho stále milovala a chtěla, aby byl součástí jejího života. Ale vždy ji opustil a zlomil jí srdce. Nikdy nedodržel žádný ze svých slibů.
Do svatební síně se vešlo 250 osob. Všechno jsem zaplatil.
Dal jsem jim seznam 20 jmen lidí, které jsem chtěl pozvat. Řekl jsem svým přátelům, že dostanou pozvánky, a požádal jsem je, aby si zarezervovali termín. Krátce před svatbou jsem potkala kamaráda a zeptala se, jestli na svatbě bude. Řekl mi, že byl o svatbě informován, ale nebyl na svatbu pozván.
Nechtěl jsem tomu věřit. Řekl, že má oznámení v autě a ukázal mi ho. Ve skutečnosti to byla jen informace, že svatba bude, bez pozvánky. Navíc o tom informovala moje partnerka, dcera i její otec. Moje jméno tam ani nebylo!
Zuřil jsem. Přišel jsem domů a zeptal se, jak mi to mohli udělat. Zjistil jsem, že nikdo z 20 lidí nebyl pozván, protože 250 míst nestačilo ani pro jejich hosty.
Cítil jsem se hrozně. Nedalo se nic dělat, protože nejdůležitější lidé v mém životě už byli uraženi. Moje partnerka říkala, že když někdo nepotvrdí svůj příchod, tak mi někoho vyřadí ze seznamu, ale když to řekla, cítil jsem se ještě hůř, jako by mi těmi slovy dala facku…
Druhý den byla večeře s budoucími tchánami a speciálním hostem „skutečným tátou“. Během večeře dcera oznámila, že její „skutečný táta“ ji doprovodí uličkou.
To se setkalo s všeobecnou podporou a nadšením. Zazněly óóó a ááá: „To je skvělé“, „Jak roztomilé“, „Je to přece skutečný táta“.
Myslím, že jsem se nikdy v životě necítil více ponížený. Zhroutil jsem se a cítil jsem se zraněný až do morku kostí. Bála jsem se, že budu brečet na veřejnosti nebo dám průchod vzteku, který jsem léta potlačovala. Usilovně jsem se snažil ovládat, a když jsem si byl jistý, že umím mluvit, vstal jsem a oznámil, že chci navrhnout přípitek.
Slova ze mě proudila sama od sebe, přesně si nepamatuji, co jsem řekl, ale bylo to asi takhle:
Pokračování na další straně