Navzdory všem varováním se manželé rozhodli zanedbanou holčičku adoptovat.
Adopce je často poslední možností mít dítě. Je to spousta papírování, čekání a doufání, že vše dobře dopadne. Poté jsou však tito lidé velmi šťastní, že se konečně stali rodiči. K adopci se však neuchylují jen bezdětné páry, ale také například páry, jejichž děti vyrostly a odstěhovaly se. Cítí se doma osamělí, a proto využijí možnosti adoptovat dítě.
Bernie a Diane vždy snili o velké rodině. Když jejich syn vyrostl a opustil hnízdo, cítili rodiče nutkání rozdávat svou lásku ostatním. Vzhledem k jejich věku již nepřicházelo v úvahu mít vlastní děti. Po dlouhém zvažování se tedy rozhodli pro adopci. Domnívali se, že tak mohou dát znevýhodněnému dítěti šanci na lepší život. Obrátili se proto na místní adopční agenturu, která jim dala možnost vybrat si dítě. Manželé brzy narazili na fotografii, která navždy změnila jejich život.
Přestože viděli mnoho fotografií opuštěných dětí, Diane nemohla odtrhnout oči od černobílé fotografie malé holčičky. Manželé se na dívku začali vyptávat, ale z ústavu se jim dostalo nečekané odpovědi. Bernie vzpomíná, že mu sociální pracovnice řekla, že dívku nikdy nebude chtít. Diane k tomu dodává: „Jeden z nich nakonec uznal, že s tím dítětem není něco v pořádku a že není vhodné k adopci.“ Manželé se nechtěli vzdát tak snadno a kontaktovali sociální pracovnici, která měla dívku na starosti.
Ukázalo se, že byla nepředstavitelně zanedbaná a vyrůstala v opravdu těžkém prostředí. Tato dívka, Danielle, strávila prvních sedm let svého života v pekle. Nikdy neviděla slunce, necítila vítr ani nejedla pevnou stravu. Byla zavřená v malém prostoru, držená ve tmě, oblečená do špinavých plen a krmena pouze z láhve.
V roce 2005 obdržela policie tísňové volání. Znepokojený soused oznámil, že se v domě jednoho z jeho sousedů děje něco strašného. Řekl, že oknem vidí vyhublou, bledou tvář dítěte, které nikdy předtím neviděl. Když policista dorazil na místo, naskytl se mu pohled, který ho od té doby pronásleduje: Procházet po podlaze domu bylo jako chodit po vaječných skořápkách. Nemohl jsem udělat ani krok, aniž bych šlápl na švába,“ popisuje Mark své zážitky.
Pokračování na další starně