Matka dvou dětí také uvedla, že kdyby se Steven nenarodil, pravděpodobně by měla další dítě a její starší syn by měl normální rodinný život, kde by mohl cítit pohodlí sourozence bez jeho tíhy. Gillian také uvedla, že její syn do svých pěti let neuměl chodit a mluvit. Nyní je mu 47 let, ale ani nyní není schopen komunikovat a musel neustále bojovat s vyhodnocováním svých potřeb. Jeho matka je inkontinentní, takže praní a sušení lůžkovin je její práce na plný úvazek.
Gillian, už byla unavená a měla výčitky svědomí z péče o děti a vzpomněla si na šokující událost. „Po Stevenových třetích narozeninách onemocněl a tři dny a tři noci proplakal. Můj manžel v té době pracoval na noční směně jako řidič a třetí noc už nemohl vydržet ten hluk. Ve vzteku jsem Stevena zvedla s úmyslem shodit ho ze schodů. Naštěstí, když došel na nejvyšší schod, jsem si řekla ‚co to dělám‘ a dala ho zpátky do postýlky,“ vzpomíná matka.
O několik dní později byl Steven kvůli nervovému zhroucení přijat do psychiatrické léčebny, kde se léčil několik měsíců, ale když jeho praktický lékař zjistil, že už to nezvládne, zařídil pro Stevena odklad ve specializované nemocnici v Ramsgate v Kentu. „Cítila se provinile. Jsem jeho máma a sestry říkaly, že zpočátku hodně plakal – byl tak rozrušený. Když bylo navrženo, aby Steven žil v nedaleké nemocnici trvale, Roy, náš praktický lékař a já jsme se rozhodli, že to bude nejlepší řešení. Abych byla upřímná, jediné, co jsme cítili, byla úleva, že se problém vyřešil,“ říká.
O několik let později mu profesor, který se zabýval výzkumem rodičů postižených dětí, řekl, že je velmi vzácné, aby děti s Downovým syndromem přežily manželství. Když bylo Stevenovi jedenáct, poslali ho na osmnáct měsíců k rodičům, což se jeho matce zdálo jako věčnost. Matka, která nemohla syna nikam odvést, nemohla ani odejít z domu, ani opustit syna, s nímž byla stále obtížnější komunikace, byl neúplný a nevěděl, co potřebuje.
Stephen v současné době žije v ústavu se dvěma ženami s Downovým syndromem. Gillian se svým synem prožila v průběhu let krásné chvíle, ale zároveň se obává o jeho budoucnost a o to, jak se s manželem vyrovnají se životem po jeho smrti. „Svého syna jsem milovala, starala se o něj a chránila ho téměř půl století, a kdybych se mohla vrátit v čase, v mžiku bych ho opustila. Teď je mi 69 a Royovi 70 a příští měsíc oslavíme zlatou svatbu, ale nevím, co nás čeká v budoucnosti.“