Poslední den, kdy jsem ho držel v náručí, jsem z nějakého důvodu dělal své obvyklé kroky s nohama chvějícími se dotykem. Pevně jsem ho objala a řekla mu, že jsem si doteď ani nevšimla, že kromě spousty práce a každodenní rutiny z našich životů úplně zmizela intimita…
Pak jsem jel do Andi. Když otevřel dveře, okamžitě to ze mě prasklo: Promiň Andi, nechci se rozvádět !! Andi mi dal obrovskou facku a práskl na mě dveřmi… Místo facky hořelo, ale ze srdce mi spadl těžký kámen! Koupil jsem obrovskou, krásnou kytici růží a nadšeně jsem běžel domů ke své ženě! Cítil jsem se jako když jsem ji požádal o ruku!! Chtěl jsem ho mít v náručí, dokud nás smrt nerozdělí!
Když jsem s kytkou v ruce a širokým úsměvem na tváři dorazil domů, okamžitě jsem vyběhl nahoru. Moje žena ležela v naší posteli. Mrtví…
Měsíce bojoval s rakovinou, ale já byla tak zaneprázdněná Andi, že jsem si toho ani nevšimla. Věděla, že brzy zemře, a chtěla, aby mě alespoň náš syn považoval za milujícího manžela a otce.
Nejde o peníze, dům, auto nebo jiné povrchní věci… Jde o to, že si dáváme pozor a dáváme to druhému najevo s malou pozorností!! A važme si každého dne stráveného se svými blízkými, jako by byl jejich poslední. Nevíme, jak dlouho tu pro sebe budeme! A pak už je pozdě. Protože už je na mě pozdě…“
Zdroj.Facebook