Žena napsala svá poslední slova na papír
„Drahé sestry! Co vidíte, když se na mě díváte, rozzlobenou, podrážděnou stařenu s podivnými zvyky? Muže se zasněnýma očima, který se neustále dívá do prázdna? Stařenu, která plive jídlo a neodpovídá na otázky? Stařenku, která nevnímá, co se kolem ní děje?
Někdo, kdo neustále ztrácí boty a oblečení? Stará žena, kterou je třeba neustále umývat a krmit? Znuděný člověk, který čeká na konec týdne? Myslíte si to, když se na mě podíváte? Pokud ano, podívejte se na mě pozorněji! Protože to nejsem já, na koho se díváte! Než tiše zemřu v koutě této místnosti, řeknu vám, kdo doopravdy jsem.“
„Byla jsem desetiletá holka, měla jsem mámu a tátu. Snila jsem o tom, že jednou najdu pravou lásku; ve dvaceti jsem se stala nevěstou, mé srdce bilo pro Sartiho a já mu přísahala, že ho budu milovat navždy; ve třiceti jsem měla děti, které mě potřebovaly; ve čtyřiceti vyrostly; v padesáti odešly z domova. S manželem jsme zůstali sami a žili šťastný život. Své první vnouče jsem mohla držet v náručí v 60 letech. Nakonec však můj manžel zemřel, mé děti se začaly starat o své vlastní děti a my jsme se vídali stále méně a méně. Nyní jsem stará žena. Jsem od všech izolovaná, ztratila jsem krásu i zdraví, ale stále žiji. Moje unavená mysl je přepracovaná a bouří se ve mně silné emoce.
Pomalu se smiřuji s tím, že život utíká tak rychle a nic netrvá věčně. Prosím, podívejte se na mě znovu. Nejsem naštvaná, křehká, stará žena. Poslední slova této ženy dokazují, že za každou tváří se skrývá osobní příběh. Neměli bychom spěchat se soudy, protože každý po sobě něco zanechá, ať už dobrého, nebo špatného. Každý si zaslouží úctu a respekt.