Každý den v pečovatelských zařízeních umírá tisíce důchodců. Poslední chvíle života nestrávené v kruhu rodiny, nikdo je nedrží za ruku, nikdo nepláče, nikomu se po nich Necne a oni jsou si toho bohužel vědomi.
Někdy se stává, že staří a osamělí lidé se vzdají smrti už během života. Příkladem je tato žena, která napsala krátce před smrtí dopis. V něm vysvětluje, proč byla po celý svůj život zatrpklá, věčně naštvaná, místy apatická stařena, kterou bylo nutné buď v tichosti tolerovat, nebo ji zcela ignorovat…
Když po její smrti sestřička našla v jejím pokoji dopis, měla výčitky svědomí. Dalo se tomu předejít. Víme, jak postupovat!
„Koho vidíte, když se na mě podíváte, moje drahé ošetřovatelky? Koho vidíte?
Co si myslíte při pohledu na mě?
Nechte mě hádat… zatrpklá stařena, otrávená životem, navíc ještě ne příliš chytrá. S divnými zvyky a nepřítomným pohledem.
Stařena, které z rukou padá jídlo a která nikdy nic neříká. Věčně podrážděná stará holka… šeptali jste si o mně. Ano, slyšela jsem vás: „Kdybyste se alespoň pokusili být milejší.“
Myslíte si, že o ničem nevím a že nic nechápu. Tím spíš, že neustále ztrácím věci, nebo si nemůžu vzpomenout, jestli to byla nebo nebyla moje ponožka.
