Venku bylo teplé, časné jarní ráno. A z elegantní chaloupky přišla sladká krásná dívka s červenými vlasy. Dívka se usmívala tak, že si toho nemohli nevšimnout ani kolemjdoucí. No, buď měla radost z nového dne, nebo myslela na něco dobrého. Přece jen se zdá, že se její život konečně zlepšuje, je vdaná, má vlastní dům, starostlivého manžela a slušnou práci, která je stále potřeba ke štěstí.

A hlavní pro ni je, že už nepotřebuje žít jako babička, která ji vždy držela na uzdě a kontrolovala každý její krok.

Dívka ji ale nemohla navštívit, protože stařeně bylo již 89 let. Sama si sice ještě vedla dobře, ale potřebovala jen nakoupit potraviny. V poslední době ale vnučku prosila o pomoc stále méně a její lednička byla neustále plná.

Dnes je to poslední návštěva před odjezdem, protože s manželem odlétají na tři měsíce do Francie. Ruslan pracuje v policii, v nějaké tajné jednotce a je poslán do jiné země v rámci nějakého programu výměny zkušeností.

A tady je ten správný dům. Když se dívka zvedla do požadovaného patra, vstoupila do bytu. Babička jako vždy seděla v kuchyni a pletla ponožky.

– Dobré ráno. Jak se máš?

– Dobré ráno. Všechno je se mnou v pořádku. jak se máš ty? Jak se má Ruslan? “ zeptala se stará žena podezíravě vypadající zpod řas.

– Vše je v pořádku. Renovace byla nedávno dokončena. Ruslan je vyslán do zahraničí na jakousi pracovní stáž. Jdu s ním taky.

– Co tvoje práce?

– Babičko, jsem programátor. Mohu pracovat i na dálku.

– Tak jdi s Bohem. A tady to zvládnu, když takoví lidé pomohou. Na závěr si se mnou dáš jen šálek čaje,“ usmála se babička.

– Samozřejmě, že budu pít. Pak dejte konvici a já půjdu do svého pokoje, potřebuji sebrat nějaké věci, – řekla dívka odešla z kuchyně.

Všechno v místnosti bylo stejné. Marina vyndala z komody starou fotografii svých rodičů, kteří se s úsměvem objímali. Při vzpomínce na tak laskavé a milující rodiče, ne jako na babičku, se jí po tváři skutálela slza. Můj otec miloval rychlost. A onoho osudného dne na cestě domů z dachy havarovaly s matkou při autonehodě. Od té doby ji vychovává babička.

Marina si dala fotku na chodbě do kabelky a chtěla jít do kuchyně, ale když viděla, jak jí babička nasypala do hrnku nějaký prášek, ztuhla. Zbledla z toho, co viděla, a pomyslela si, že ji chce otrávit, aby nikam neodešla. Poté, co se uklidnila, odešla do kuchyně a bez jediného pohledu se posadila na své obvyklé místo.

Pokračování na další straně