I v případě náhlé smrti se s námi mohou smrtelníci rozloučit

Opravdu mě překvapilo, když jsem zjistil, že studie za studiem potvrzuje, že asi polovina respondentů cítila přítomnost svých blízkých – buď v okamžiku smrti, nebo nějakou dobu poté.

To se stalo i v mé rodině. Otec nebyl vůbec nemocný, ale náhle zemřel uprostřed jedné noci v roce 2008. Moje sestra Katarina byla vzhůru více než 150 kilometrů od jeho domu, přesto ve své ložnici najednou ucítila něčí přítomnost a ruce, které se jí jemně dotýkaly hlavy. Naplnili ji potěšením a radostí, tak silnou a neobvyklou, že o celém zážitku vyprávěla svému synovi dříve, než vůbec věděli, že náš otec zemřel.

Psychiatři tyto případy nazývají „halucinacemi smutku“, ale věda stále ještě zcela nerozumí takovým subjektivním prožitkům. Určitě ještě není vysvětleno, odkud se takové zážitky berou, než zjistíme, že někdo zemřel. Jeden muž mi vyprávěl o svém zážitku z dětství: jednoho rána přišel jako obvykle na snídani a viděl svého otce, jak sedí na svém místě a čte noviny, a pak ho matka šokovala tím, že mu řekla, že jeho otec zemřel. „Ale já ho vidím, támhle je, sedí tam!“ Řekl a v tu chvíli otcova vize zmizela.

Pouze 5 procent těchto zážitků je vizuálních, uzavírá ve své studii Dr. Michael Barbat, lékař z nemocnice St. Joseph Hospital v Auburn v Austrálii. Většina z nich hovoří o pocitu přítomnosti – ne pomíjivé, nějakého stínu, ale živé přítomnosti, velmi konkrétní, přítomnosti, která vybízí lidi, aby naléhavě někomu zavolali, otočili auto jiným směrem, aby v mžiku propukl v pláč. Může se to stát v okamžiku smrti milovaného člověka, ale po několika týdnech nebo dokonce letech později.

Karen Simonová, marketingová manažerka z Toronta, vypráví svůj zážitek jedné chladné noci šest týdnů po otcově smrti: „Jela jsem po dálnici a táta se objevil na sedadle spolujezdce. Cítil jsem, jak se na sedadle upravuje. Vždy seděl charakteristickým způsobem, nakloněný doleva. Jel tak se mnou asi patnáct kilometrů. Ta zkušenost byla neuvěřitelně realistická a úplně mě změnila.“

I živí mohou zažít smrt

Výzkum psychiatra doktora Raymonda Moodyho z roku 2010 ukazuje, že i živí mohou zažít pocit vstupu do „světla“ společně s umírajícím. Mimochodem, tento psychiatr je autorem revoluční knihy z roku 1975 s názvem „Život po životě“ a jeho známým pojmem je „zážitek blízké smrti“.

Psycholožka ze zařízení paliativní péče na Floridě, doktorka Kathleen Douling Sing, poznamenala, že umírající lidé jakoby vyzařují, a také zmiňují, jak „procházejí místností osvětlenou lampami“ nebo jak „jejich tělo naplněno slunečním světlem“. Občas to na okamžik zažijí i jejich rodinní příslušníci.

Psycholožka doktorka Joan Borysenko například popsala, jak to prožívala, když její matka zemřela. Ve věku 81 let její matka zemřela v Beth Israel Medical Center v Bostonu a Joan říká, že místnost byla plná jasného světla, které ona a její syn viděli, a že oba sledovali, jak matka spektrálně vstávala z těla.

Právě umírající lidé rozumí smrti mnohem lépe než my a mohou nám poskytnout útěchu, jen kdybychom slyšeli, co se nám snaží sdělit…