Válka s Urkagany

Vězni s politickým obviněním byli posláni do tranzitního vězení Butyrka. A odtud – do různých táborů. Prvním bodem, kam byl spisovatel poslán, byl tábor v Pindushi (Karelská republika).

– V roce 1934 jsem sem vzal turisty na výlety. Lagpunkt byl ze tří stran obklopen ostnatým drátem a na čtvrté bylo jezero Onega modré, “vzpomíná.

V celách seděli se zloději a někdy i vrahy.

– V kasárnách jsme žili společně s urky, ale byli v menšině a obecně se chovali mírumilovně a slušně. Zpočátku příchozí pouze „rackovali“ (okrádali). Poblíž mě v táboře bydlel veselý tlustý a vždy rozcuchaný racek. Bez jakékoli zlomyslnosti mi prohlásila: „Ale i tak hodinky odnesu.“ Druhý den ráno jsem ztratil hodinky, “ vzpomíná Evgenia.

Ursovi nebylo možné nic dokázat. Navíc správa věznice v této věci nepomohla. Na všechny pokusy apelovat na zdravý rozum byla odpověď stejná: „Nechytili – ani zloděj.“

„Jsou to děti“

Eugene byl poslán pracovat jako opisovač v projekční kanceláři. Dostala šest mladistvých vězňů, kteří projevili alespoň určitou touhu učit se.

Úplatky od nich jsou hladké, protože jsou mladí. Jsme uvězněni za nepřítomnost v práci v koloně s vysokým zabezpečením – nejsou tam. Naše dávka chleba je snížena na 200-300 gramů pro nesplnění kvóty. Mladí vždy dostanou svých 500

Evgeniya Fedorova

Chování „dětí“ bylo přiměřené. Mohli zařídit nálet na stánek umístěný na území tábora nebo někde „pro zábavu“ vyrazit okna.

Studenti na práci reagovali zvědavostí, která však rychle ustoupila hněvu.

– Nejprve rádi drželi v rukou nové kompasy, lichotila jim společnost zatčených podle článku 58. Ale brzy to děti omrzelo. Když mouchy snědly řasenku zředěnou cukrovou vodou, úplně ztratily nervy. V blízkosti kreseb byla třípatrová podložka a pauzovací papír byl roztrhán na malé kousky. Jako zázrakem se jim podařilo zachránit kresby, – vzpomíná Evgenia.

„Hostina“ na shnilých bramborách

– Pro vězně z táborů byly shnilé brambory skutečným bílým býkem. Během celého roku, počínaje podzimem, byly ženy hnány do skladu zeleniny třídit brambory. Shnilé bylo dáno do kuchyně, dobro bylo nalita zpět do popelnic. A tak ze dne na den, dokud nepřišlo jaro a brambory neskončily, – poznamenává spisovatel.

V roce 1937 přišla scéna.

Večer nás zavolali na formuláře s věcmi a poslali na zásilku. Většina vězňů byli zástupci inteligence

Evgeniya Fedorova

Všechny spojil 58. článek a jeho různé body. Nejhorší – 58-1 – zrada. Mělo to být 10 let v táborech, které byly někdy nahrazeny popravami. Článek 58-6 – špionáž, 58-8 – teror. Ačkoli z větší části číslo 19 stálo nad skutky, což znamenalo „záměr“.

Fedorova a ostatní byli posláni do tábora „Povodí“ „Južny“ na Uralu v Solikamsku. Od člunu, na kterém byli vězni dopraveni do samotného tábora, to bylo 18–20 kilometrů. Stráže zároveň nedaly možnost obejít okraj silnice, kde bylo víceméně sucho. Šli jsme po silnici po kolena v blátě a vodě.

– Ale nakonec jsme v táboře. Malá chatrč je jedinou kasárnou pro ženy. 34 lidí žije na pevných palandách – celá ženská populace tábora. Úměrně s rostoucím vedrem se množila horda štěnic, která nás vyhnala z chaty, – vzpomíná žena.

Pastu uvařili ve vývaru z drcených kostí. Tento prášek plaval v polévce a vypadal jako nerozpustný štěrk. Přinesl jsem kbelík a rozdělil pivo do misek. Jedli pomalu a tiše. Protože když začali mluvit, hlad znovu ožil

Evgeniya Fedorova

S krysami byla skutečná válka. Zdálo se, že cítí, kdy vězni jedí, a přišli krátce před tím.

– Křičte: „Rozptyl, ty zatraceně!“ – bylo zbytečné. Abyste je úplně vyhnali, museli jste dupat nohama a něco na ně spustit, – píše Evgenia.

První balíky

– Na podzim 1937 dorazily první balíky. Rozdali je v chatrči poblíž izolačního oddělení. Šéfové vzali vše, co se jim líbilo, a zbytek nám dali. Balíček urkaganů vlétl do majitele kýženého boxu s poživatinami a odnesl všechno – není to první lekce gulagu, kterou vězni prožili.

58. let začali se svou smečkou odcházet pro balíček, aby odrazili nájezdníky. Eugenii poslali pomeranče, halvu a krekry. Ostatní vězni pod stejným článkem a „soudruzi“ z kasáren pomáhali přivést do kasáren. O „dar osudu“ se muselo podělit se všemi.

Běž zaklepat

„Jsi ještě mladý, zkazíš si celý život, a my ti pomůžeme, pokud s námi nebudeš pracovat,“ slyšela od táborových úřadů na podzim 1937.

Odemykat stejně nemělo smysl. Po „Povodí“ za horších podmínek to podle všeho šlo poslat jen přímo do pekla. K dispozici byl ale i vedoucím hlavní správy táborů a míst zadržování.

– Nakonec jsem řekl ano s pevným úmyslem utéct. Byl jsem poslán do „Pudozhstroy“ (Karélie), abych zjistil, zda se bývalí státní sabotéři zapojili do sabotáže v táboře. Byl to test, píše autor.

Poblíž Onegy byla hora Pudozh, kde byly nalezeny cenné a vzácné rudné horniny. Ale ve vysokých pecích se neroztavili. A tak vězni – hutníci, elektrikáři, chemici – vytvořili experimentální instalaci rotačních elektrických pecí, kde se tavil titan a vanad, z nichž se skládala ruda.

Podmínky zde byly podle standardů gulagských táborů prostě báječné. Všichni čtyři jsme bydleli v místnosti. Byla tam dokonce i jídelna – něco jako moderní šatna na lodi.

Úřady je brzy svolaly na koberec a začaly se vyptávat na určité lidi. Evgenia upřímně řekla, že byla objevena: informátoři v táboře byli okamžitě identifikováni. Ještě pár týdnů neúspěšných pokusů a … zásilky.

Sat pro kanibalismus

Novým, nebo spíše jiným, místem se stal „Shveiprom“, který není daleko od města Kem v Karélii .  Pracovní den trval 12 hodin. Dvě až tři pětiminutové přestávky a jedna 20minutová přestávka na oběd.

Ukrajinských žen bylo docela dost. Během hladomoru ve třicátých letech seděli za kanibalismus

Evgeniya Fedorova

Byli transportováni ze Solovek. Jak si spisovatel vzpomíná, všechny ženy chodily do práce v tichosti s ospalými tvářemi. Zdálo se to neviditelnýma očima.

Přišel 22. června 1941

Před úsvitem jsme slyšeli výbuchy. Nikdo oficiálně neoznámil, ale všichni jsme věděli, že válka s Německem začala

Evgeniya Fedorova

Muži spěchali s prohlášeními a žádali, aby byli odvezeni na frontu. Ženy – v naději, že se stanou zdravotními sestrami, sestry – kdokoli. Nikdo nebyl odvezen na frontu, ale každý dostal rozkaz připravit se na jeviště.

– Solikamsk. Všichni muži pracovali na kácení a byla tam jen dvě kasárna. V jednom – několik těžebních brigád a zaměstnanci finanční jednotky, účetní, zaměstnanci kuchyně, prádelna, ošetřovna. Ve druhém žili urkaganové, kteří nikdy nepracovali, ale sloužili mužské populaci tábora, – píše autor.

Nemocnice. svoboda

V roce 1943 byla Evgenia hospitalizována v Moshevu (území Perm). V určitém okamžiku měla žena sepse. Při vyřizování dokumentů se prakticky vzpamatovala. Ale protože existuje kus papíru, musíte ho vzít.

Postupně se od lékařů naučila základy profese, dokonce začali pouštět pacienty s tuberkulózou na noční směny, nikdo si nedělal iluze o uzdravení.

Pokud se to stalo, přišly další dávky, chirurgové se to pokusili rozdělit mezi ty, kteří mají šanci na život. Málem jsme bojovali a dokázali jsme, že jejich pacient je toho hoden

Evgeniya Fedorova

V létě 1944 – s věcmi na cestě ven. Dali peníze přesně na cestu a poslali je do labouristické vojenské nemocnice v Bondyuzhinsky oblasti Uralu.

– Je tak zvláštní jít někam bez strážce. Poprvé po devíti letech. Bez jediného dokumentu v kapse, ale jsem volný. Volný, uvolnit.

„Vůle“

Nemocnice, kde byla přidělena Fedorova, stála na řece Timsher. Pacienti byli vězni místního tábora, z nichž většina přišla do nemocnice jako jejich poslední útočiště. Mnozí měli dystrofii.

– Trudarmeytsy na kácení pomalu, ale jistě zemřela, proměnila se v gonery, neschopná držet sekeru v rukou. Divoké životní podmínky v kasárnách, které v zimě mrznou skrz na skrz, nevhodné oblečení. To vedlo k hladové dávce 200 gramů chleba, nevyhnutelné dystrofii, – připomíná Evgenia.

Z 10 kasáren byl pouze jeden určen těm, kteří měli šanci přežít. Ze zbytku se nikdo jiný nevrátil do tábora ani do práce.

Matka Evgenia brzy dorazila se svým nejmladším synem Vyacheslavem. Nejstaršímu v té době bylo 16 let, nešel na Ural navštívit svou matku, vězně. Kromě toho se připravoval na vstup do současného moskevského institutu fyziky a technologie, aniž by hlásil svou „rodičovskou minulost“.

Již bývalý vězeň dostal pas bez práva žít ve stokilometrové zóně velkých měst, ale i mít alespoň nějaký druh dokladu byla radost. Se svou rodinou se přestěhovali do Borovska, který je poblíž Solikamsku. A zdálo se, že se vše začíná zlepšovat. Takhle uběhlo pět let

„Na Sibiř. Navždy“

„Podruhé jsem byla zatčena na konci března 1949,“ vzpomíná žena.

Podle autora byli všichni, kdo byli ve třicátých letech uvězněni podle článku 58 a přežili, shromážděni a posláni navždy na Sibiř. Evgenia tedy skončila v Krasnojarsku. V samotném městě a jeho okolí pracovala Fedorova jako zdravotní sestra.

Dlouho očekávaná rehabilitace proběhla až v roce 1957. Do té doby byli synové vyloučeni z MIPT kvůli temné minulosti jejich matky. Evgenia se přestěhovala se svou matkou do Moskvy, získala pokoj ve společném bytě na Kutuzovském prospektu. O dva roky později začala pracovat na svých vzpomínkách.

Podařilo se nám se syny odejít do Ameriky

Evgeniya Fedorova

Autor mlčí o tom, jak se mu podařilo uprchnout ze Země sovětů. Žila v New Yorku, New Jersey, vydávala dětské knihy a hodně cestovala. Zemřela v Bostonu v roce 1995.

zdroj:newsds.site