Najednou uslyšel zvláštní cvaknutí a ztuhl. Pocházelo z jednoho z hrobů. Srdce mi okamžitě zchladlo a málem jsem upustil lucernu. Začal jsem se plížit ke zdroji hluku a třesoucí se rukou jsem si osvětloval cestu. Musel jsem se ale dostat co nejblíže ke správnému hrobu, protože se na větvi u stromu objevila zrzavá veverka, která mě vyděsila, abych se třásl v kolenou. Držela cukroví v tlapkách a obratně ho pletla.

  • Tady je infekce! Vyděšeně jsem zaklel, i když jsem byl velmi rád, že jsem se lekl zbytečně. Veverka jako na posměch přeskočila plot a zmizela v lese. Podíval jsem se na hrob a viděl, že ta bestie pojídá bonbóny a oříšky, které na hřbitov přinesli návštěvníci. Kupodivu jsem hned chtěla pít horký čaj s bonbonem, dokonce mě napadlo vzít si s sebou, ale zahnala jsem takové hříšné myšlenky.

Vrátil jsem se na vrátnici se smíšenými pocity a vynadal jsem si, že se bojím obyčejných veverek. Nalil jsem vodu do hrnku a dal do něj konvici. Zatímco se voda ohřívala, našel balíček čaje a krabici rafinátu. Při pití čaje v páře ve svačině s cukrem jsem četl starý román nalezený v jedněch novinách, a dokonce jsem zapomněl, kde jsem, a šel jsem po hlavě do světa, který autor vymyslel.

V dalších dvou kolech se nic mimořádného nestalo. Blížilo se 12 hodin v noci, tak jsem se zamkl ve vrátnici a lehl si s novinami na gauč v naději, že se dneska budu moct vyspat.

Ve dvě hodiny ráno mě probudil zvláštní hluk. Nejdřív se mi zdálo, že prší a za oknem fouká vítr, ale když jsem se zaposlouchal, zjistil jsem, že to není zvuk padajících kapek nebo zvuk stromů.

Podíval jsem se z okna a objal – na hřbitově se dělo něco neuvěřitelného: barvy kolem byly tak jasné, že jsem se rozhodl štípnout si ruku a ujistit se, že nespím. Obecně mi nic kolem nepřipomínalo, že tu nedávno byl hřbitov, svět byl doslova plný všech barev duhy, občas byly vidět shluky modročerných skvrn, které se sem tam pomalu vznášely. Bylo těžké slovy popsat, co jsem viděl, bylo to, jako bych byl na samém dně hlubokého oceánu, kde žijí neviděné bytosti a svět je úplně jiný.

Okamžitě jsem chtěl vyjít ven a na vlastní oči vidět tuto majestátní nádheru, ale jakmile jsem vzal za kliku, vzpomněl jsem si na učení starého domovníka.

Bože, ale jak jsem chtěla jít ven a vidět všechno ne přes sklo okna, ale na vlastní oči. Celou noc jsem seděl před oknem a obdivoval tu fantastickou podívanou a ani jsem si nevšiml, jak jsem usnul.

Ráno mě probudil neutuchající hluk – někdo silně bušil na hřbitovní bránu a dožadoval se, aby ho pustil dovnitř. Nechápal jsem, kde jsem, a stále na mě zapůsobila noční podívaná. Vyskočil jsem z vrátnice a setkal se tváří v tvář starému domovníkovi, který se na mě díval a usmíval se.

  • Jaká byla první noc? Spali jste dobře, neprobudíte se.

Otevřel jsem bránu a pustil ho do oblasti:

  • A proč jsi tak brzy? Nyní jste v důchodu.
  • „Tady je pohřbena celá moje rodina, synu,“ povzdechl si starý správce, „takže jsem tady teď mnohem šťastnější než sám doma.“
  • Víte, v noci se tu dějí neuvěřitelné věci! Začal jsem překvapeně.
  • Samozřejmě vím, že ‚starý muž zastavil mou vášeň‘, sleduji to každý večer už mnoho let.
  • Ale co to je? Jak se to všechno dá vysvětlit?
  • Také jsem se mnoho let trápil takovými otázkami, ale vše se ukázalo být docela jednoduché, – řekl stařec, – na tomto hřbitově jsou stále pohřbíváni mrtví, přestože je velmi starý. Jak víme, duše opouští náš svět čtyřicátého dne a prvních devět je na Zemi a loučí se s příbuznými. Takže když opustí Zemi, stane se to právě tam, kde je tělo zesnulého. To je důvod, proč ty a já to všechno vidíme.
  • A ostatní si toho nevšimnou? zeptal jsem se nadšeně.
  • Ne, tuto akci můžeme pozorovat pouze my, – prohlásil starý muž přesvědčivě.
  • Ale proč?
  • To je ta profese, „říkal starý správce“, všichni jsme blíž k mrtvým a k tomu světlu a tady se nám ukazuje, jak probíhá přechod duše do nebe, abychom se nebáli mrtvých a nevěřte na přitažené a hloupé bajky.
  • Tak proč nemůžete jít ven a vidět tuto krásu zblízka?
  • A tady je ten trik, – usmál se starý muž, – nemůžete být příliš zajímavý a dozvědět se tajemství, než zemřete. Můžete být pouze svědkem, dívat se trochu za závoj, ale nemůžete se zúčastnit, jinak sami zahynete a nikdo se nedozví, kam půjde vaše vlastní duše.
  • Jaká hrůza! – Bál jsem se, – takže můžeš zemřít?
  • Nevím jistě, „starý pán se poškrábal na šedém pravém obočí“, ale bývalý dozorce mi řekl, že jeden ze strážců jednou zmizel beze stopy, ačkoliv všechny jeho věci zůstaly na místě a hřbitov byl zamčený. uvnitř.
  • Možná se jen vyděsil a utekl? Navrhl jsem.
  • Možná, ale uplynulo více než půl století a nikde jinde se neobjevil. Mohu říci jediné – nesnažte se ovlivňovat to, co je vám nepochopitelné, ale pokud je to možné pozorovat bez rušení – prostě si tuto podívanou užijte.

Stařec zašel hluboko na hřbitov, v ruce svíral malou kytičku divokých květin, já stál a přemýšlel. Navzdory skutečnosti, že lidé na tomto světě žili mnoho let a prostudovali téměř celý svět, nepřišli ani na chvíli, aby rozluštili nejdůležitější tajemství života – smrt.

Zdroj:yandex