Správce hřbitova se na mě podíval jako na blázna a kradmo pokračoval:

  • Příbytek mrtvých není místo na procházky a rozhodně se nehodí o něm vtipkovat.
  • „Promiň,“ sklopil jsem oči, „nepovedlo se to, z hlouposti.“

Správce se zamračil, ale brzy změkl a pokračoval v instruování rekruta:

  • V devět hodin zavřete hřbitovní bránu do hradu, jen se ujistěte, že všichni opustili území. Projděte se každou hodinu, věnujte zvláštní pozornost plotu kolem, občas se fanoušci šrotu snaží projít pár úseků, takže pozorně sledujte. Po půlnoci až do šesti ráno odpočívejte na vrátnici a snažte se ještě jednou nevyčnívat.
  • A když se někdo pokusí projít v tuto dobu? zeptal se jí.
  • Pokud je někdo natolik chytrý, že přeleze plot od půlnoci do šesti ráno – sám za to draze zaplatí a bez vaší účasti – usmál se tajemně správce.

U brány hřbitova jsme se s ním rozloučili a já šel zavést statek do malého přístavku, který sloužil jako správce. Život tam byl zařízen na nejvyšší úrovni, ale vše vypadalo jednoduše: malá pohovka na spaní, dřevěný stůl a lavice, vytřené do šeda, v rohu stoh starých novin – domovníkovi se nelíbila televize a upadl na prach v rohu a zapnula se pravděpodobně před sto lety.

Zkusil jsem zapnout televizi, ale jen zablikala červená kontrolka a navždy zmlkla. Venku se stmívalo, i když letní noci byly velmi krátké, ale rozhodl jsem se, že je lepší rozsvítit, než sedět první noc ve tmě.

Bylo na čase konečně zavřít bránu a udělat první objížďku. Zpočátku bylo potřeba objet území, pamatoval jsem si pokyny starého pána. Vzal jsem si baterku, sice bylo venku ještě světlo, ale s baterkou jsem se cítil klidněji.

Území samotného hřbitova se na obou koncích rozkládalo na dvě stě metrů a plocha byla asi čtyři kilometry čtvereční. Nebyly tam žádné velké žalostné náhrobky, ale bylo tam mnoho starých stromů, které ztěžovaly prohlídku. Vysoké borovice, rozložité jeřabiny, břízy – za posledních sto let vyrostlo mnoho stromů, které ale nikomu nevadily, proto nebyly odstraněny.

Prošel jsem celý areál podél plotu, ale nenašel jsem žádné pozdní návštěvníky. I když občas sem lidé přišli po práci navštívit své zesnulé příbuzné a vyčistit hroby před západem slunce. Alespoň dnes žádné nebyly.

Zavřel jsem bránu do velkého zámku se stodolou, vrátil jsem se do vrátnice a lehl si na gauč – další objížďka jen o půl hodiny později. Nejdřív jsem si myslel, že bych si mohl zdřímnout, ale najednou jsem zjistil, že v takovém tichu nemůžu spát. Ve městě je každý zvyklý na hluk aut a ulic a tady byl takový klid, že je slyšet bušení mouchy na okno, šumění hřbitovních vran a vítr laská koruny stromů.

Musel jsem z rohu vrátnice vytáhnout hromadu starých novin a přistihl se, že čtu na blízkou budoucnost. Ukázalo se, že správce sbíral románové noviny, které vyšly před několika desítkami let, takže zde najdete celé stohy literárních děl ze sovětských časů.

O půl hodiny později jsem zase vyšel na vzduch, venku byla znatelná zima, tak jsem si musel přes rameno přehodit kabátek s hráškem. V pravé ruce jsem držel baterku. Znovu šel podél plotu, jak to stařík učil, a snažil se jít tiše.

Pokračování na další straně