Budeš brečet na mém pohřbu, vzpomeneš si na něco, co jsme dělali, když jsi byl kluk a budeš plakat, atmosféra na pohřbu je prostě taková a ty jsi pořád člověk.

Zajímalo by mě, co si pomyslíš, až hodíš první lopatu hlíny a narazí na mou rakev? Vzpomenete si na palačinky, které jste vždy milovali jen s Eurocreamem, nikdy ne s marmeládou nebo cukrem a které jsem pro vás pekla každý čtvrtek?

Chceš si vzpomenout, kolikrát jsem ti pomáhal se skladbou na základní škole, převlékal obvazy a převazy, když jsi byl nemocný, vyzvedl tě po tréninku, skrýval peníze před tvým otcem, aby ti dal, čekal jsem na tebe s kávou nebo čajem, když vrátil ses z rande…?

Nevím, co si budeš pamatovat ty a pro co si budeš pamatovat mě, ale já na tebe, synu, vzpomínám jen pro dobré věci, protože dítě je milováno, ať je, co je. Jsi moje dítě a všechny tvé chyby jsou moje chyby. Nikdy bych nemohla říct nebo si myslet, že tvůj porod byl omyl, i když jsem slyšela sestry komentovat, že nejsi žádný muž, špatný syn, odpadky…

Pro mě jsi neměl chybu. Pro mě jsi byl prostě něco, co bylo považováno za samozřejmost. Jako milion dalších věcí v životě, které jsem udělal, protože jsou považovány za samozřejmost. Vzal jsem si tvého otce, protože to byl jeden z nejkrásnějších a nejlepších nápadníků, jaké jsem měl, byla řada na mně, abych se oženil a udělal jsem to.

Samozřejmě jsem tvého otce miloval, byl to skvělý dělník, muž z dobré rodiny, nikdy na mě nezvedl ruku ani nezvýšil hlas a všechno bylo jako v každém manželství, a když jsem se vdával, bylo logické, že jsem by měla porodit dítě. Vůbec jsem nepřemýšlela, jestli dítě chci nebo ne. Nikdy jsme na toto téma nemluvili. O těchto tématech se nikdy nemluví, když lidé po roce viděli, že nemám miminko, začaly otázky, rady, recepty.

Pak jsem si s manželem sedla a poprvé po třech letech známosti a roce manželství jsme se bavili o dětech. Sledoval mě a řekl mi, ať se rozhodnu sám. Je mu takhle dobře. Zůstal jsem sám sobě. Oba jsme byli zdraví, ale nebylo tam žádné dítě, a pak jsem si jednoho dne najednou uvědomila, že jsem těhotná.

Nosit tě. Dítě. Tvoje krev. A my jsme tě opravdu milovali. Sice jsme žili skromně v dělnické třídě, měl jsi všechno, co tvoji přátelé, vystudoval jsi vysokou školu, našel si přítelkyni, práci, vyrostl, ale jako dítě jsi byl jen můj.
Není mnoho nocí, kdy jsem vstal k tvé postýlce a zvedl tě na svou hruď, nevěděl jsem, že mám tolik síly, že mám tolik života, dokud jsi nepřišel do mého života.

Bez ohledu na to, jak jsem byl unavený, vždy bych pro tebe našel sílu vstát, vzít tě do náruče a nosit tě na hrudi, zatímco ze mě teklo mléko a jídlo, život, který jsi ze mě čerpal, jen rostl jako ty. Matky mohou všechno. Byla jsi hodné dítě. Hodný chlapče, jako všichni kluci jsi dělal problémy.
Jako dítě jsi ukradl žvýkačku, a pak jsem šel zaplatit, propadl jsi z matiky, tak jsem se s tebou učil až do pozdních hodin a bral jsem tě na hodiny matematiky, vodil tě k zubaři a čekal na tebe, čekal, až dokončíš výcvik, v večer umýt talíře, jít se podívat, jestli jsi celá a zdravá, čekat na výsledky tvé přijímací zkoušky, celý tvůj život na něco čekám, až to na tebe přijde, že?

Život matky je zredukován na čekání. Čekala jsem, až otěhotním, porodím, vychovám a vytvořím ze svého dítěte muže. A mezi tím vším byl můj život pozastaven. Víte, aranžovala jsem květiny, pracovala jsem v květinářství, s vášní, moje kytice byly vždy vybírány na svatby, narozeniny a všechny slavnostní příležitosti. Dělal jsem drahé kytice.

Majitelka mi vždy vyčítala, že utrácím příliš mnoho materiálu, ale když viděla, jak je moje zboží vždy na prvním místě, ustoupila, já jsem dělal drahé aranžmá, znal jsem květiny, pracovní postupy a druhy aranžmá. Pak jsem si dala půl roku pauzu, když jsi se narodil, pak další půlku a nakonec to na naléhání manžela vzdala a moc jsem neváhala.

Klamal jsem sám sebe, že budu pracovat pro své zákazníky doma, ale ty jsi pořád něco potřeboval, plakal jsi, volal jsi mi, padal, onemocněl, nudil ses a pak jsem všeho vzdal a věnoval se ti.

Kdybych tě tak vychoval správně. Co jsem udělal špatně?

Teď na smrtelné posteli si myslím, že první chyba související s tebou, stejně jako všechny ostatní chyby, byla ve mně. Pamatuji si, jak jsem se rozhodla, že opravdu chci dítě.

Nechtěl jsem tě z lásky, musím přiznat. Nejdřív jsem si myslela, že přijdeš jako dar od Boha, a pak začaly problémy, protože jsem neotěhotněla a pak jsem se zeptala, jestli chci dítě nebo ne. Protože u žen, které otěhotní bez stresu, je to jiné, těhotenství v důsledku lásky je nezpochybnitelné, přirozené a probíhá tak nějak normálně bez zbytečných otázek.

Dostala jsem se ale do situace, kdy jsem musela brát léky, abych otěhotněla, a pak jsem se poprvé v parku při jídle sendviče a pití džusu zeptala – chci být matkou?

Pozorovala jsem děti na houpačkách, kolech a rodiče, jak sedí na lavičkách a čekají, až si děti budou hrát, uklidnit se, nudit se a vzít je na oběd. Pak jsem si uvědomila, že mě tyhle scény nechytají za srdce, netančí kolem srdce, nepoznala jsem se v tom, ale máma vždycky říkala, že musím rodit a mít někoho, kdo mi nalije skleničku vody v mém stáří.

Ironické – sestra mi dává vodu, kterou jsem neporodila a nevím, a můj syn… Kde je teď? Tvoje výchova byla moje věc a tvůj otec tam byl, aby si s tebou hrál, řídil, učil tě střílet, pít a jak být se ženami. Vlastně jsem byl celou dobu pomocník.

Někoho, kdo uklízí, pere, vaří a připravuje, a váš otec na vás měl takovou náladu, zvlášť když jste vyrostli, hráli fotbal, jezdili na motorce, přiváděli dívky a chlubili se výsledky zápasů, které jste odehráli. Nějak jsem zmizel stranou. Už jsem tě nepotřeboval jako dřív a chtěl jsem něco udělat, vrátit se ke květinářství, ale když jsem to zkusil, byl jsem tak nervózní a uvědomil jsem si, jak mě to znervózňuje, napíná, podráždí.

Nikdo mě neobtěžoval, když jsem dělal aranžmá z umělých květin, ale neustále jsem měl pocit, že něco potřebuji, že mi zavoláte, požádáte o náplast, kousek másla s cukrem, odvedete mě od práce atd. Všechno jsem vyhodil do koše. Nemohla jsem být klidná, vyrovnaná, koncentrovaná, protože jsem pořád myslela na množství špinavého prádla, vaření oběda, úklid a vaše známky.

Dal jsem ti všechno, a přesto jsem ti nedal dost. Možná jsem to s tebou měl udělat jinak? Žádný manuál pro rodiče neexistuje, jen jsem se řídil svým instinktem a poslouchal rady. Řekl jsem ti, když ti bylo 23 a promoval jsi, abys mohl jít, a pomohl jsem ti s kufrem, chtěl jsi jet, pracovat do Francie, a pomohl jsem ti, jako každé matce to byla ta nejtěžší věc v mém životě, ale respektoval jsem tvůj rozhodnutí a ten den jsem samozřejmě čekal, až odejdete s prázdnotou v sobě, do které jsem se ještě nedostal. A to se stalo.

Šel jsi s tátou na letiště. A všechno bylo v pořádku, mluvili jsme spolu třikrát týdně měsíce, našli jste si práci, poslali fotky a pak jste potkali manželku, nechtěli jste velkou svatbu a vše se rychle vyřešilo, tak to dělají v Evropa. Váš otec byl zklamaný, protože chtěl mít obrovskou svatbu před domem s hudebníky, tancem, pitím a jídlem, ale vaše žena to zdvořile odmítla a my jsme to přijali. Tvoje svatba byla nádherná, našla jsi úžasnou restauraci, pozvala nás do Francie a tehdy jsem si uvědomila, že už nejsi moje, ale její.

Že jsi velký kluk, muž, muž s prací, penězi a postavením. Sledoval jsem, jak se chováš u stolu, jak se chováš k číšníkovi a obsluze, chtěl jsem tě varovat a říct ti, že jsi drzý, ale pak jsem si vzpomněl, jak jsem to měl udělat dřív, když jsi byl malý, vždycky jsi byl hrubý k prodavačům zmrzliny, balónků a lízátek, ale byl jsi dítě, byl jsi na mě tak sladký a teď jsi muž a… nejsi.

Už tehdy jsem pochopil, jak tě zkazily peníze, úspěch a postavení. Pro mě osobně to však nebylo nic hrozného. Jsi moje dítě. Jsi taková, jaká jsi a za nic bych tě nevyměnila, ale i tak mi bylo líto toho číšníka, kterému jsi drze odpovídal na jeho milé návrhy, ten člověk jen dělal svou práci… Rychle jsi vyrostl, a Neviděl jsem to. Protože jak jsem řekl, vždycky jsem čekal, čekal, čekal. Teď lituji, že jsem čekal na tvůj život, zatímco můj odcházel.

Ale nyní v této situaci je příliš pozdě. Teď už je na všechno kromě rockerů pozdě. Můj synu, celý život jsem na tebe čekal, teď zase čekám, až přijdeš, ale to se nestane a já jsem se s tím smířil. Když máte rakovinu, se vším se smíříte. Umírám a teď místo tebe čekám na smrt, na kterou čekáš. Každou chvíli očekáváš telefonát a pak nastoupíš do letadla a přijedeš a zahrabeš mě do země.

Už nebudeš čekat a já taky ne. Jedna věc však za mnou na tomto světě zůstane cennější než vy, a to jsou vaše děti. Najdete v nich moje oči, pohyby, tvar mého nosu, rtů, nějaký detail, který přežil vás i mě a bude žít ještě staletí poté, co budeme pryč. Jednoho dne uvidíš svou matku v očích své dcery, v jejím hlase, pohybu nebo úsměvu a ona jednou bude čekat tak, jak čekáš teď, možná budeš dost šťastný, takže budou starostlivé, pozorné a trpělivé, ale já Pochybuji.

Protože od vás všechno viděli a naučili se, tak to na vás použijí. Udělá totéž, co ty děláš mně a co jsem já udělal svému otci. Opustí tě a počkají, až zemřeš. Ach ano… To jsem udělal i svému otci alkoholikovi, když byl v nemocnici, ale měl jsem dost slušnosti a odvahy ho navštívit, než pozvracel vlastní játra a zemřel.

Když jsem stála u jeho postele, jediné, co mi řekl, bylo, že jsem stejná matka. Stejnou ženu, kterou léta obtěžoval a bil. Podíval jsem se na něj a otočil se. A potkal stejný osud. Nebyl jsem alkoholik, nezneužíval jsem tě, ale jak je to teď důležité. Ty jsi na konci pryč a já brzy taky nebudu. Jednoho dne uvidíte ve svých dětech, co jsem. A doufám, že nikdy nepřijde den, kdy zažijete od svých dětí to, co teď.

Tvoje matka.“