Jak moc se život promění v čekání na matky od chvíle, kdy se jim narodí syn, vědí jen oni sami. A jak silné je pouto mezi matkami a syny – na to je zbytečné plýtvat slovy. Když se však tento vztah rozpadne, není pro matku nic horšího. To je přesně případ matky z Bosny a Hercegoviny.

„Synu, vím, že nemáš čas mě navštěvovat, ptát se, jak se mám, volat nebo odpovídat na můj hovor. Vím, jaké to je, když jsi zaneprázdněný, unavený, ve stresu. Oh, to dobře znám. Vždyť jsem tě porodila a vychovala, a to je, jak se říká, ta největší práce na tomto světě.

Práce matky. Vypadá to, že jsem v té práci selhal. Nebyla jsem dobrá matka a proto ti nevyčítám, že jsi taková, jaká jsi, nikdy bych nemohla napsat, že jsi špatný syn. Nikdy bych tě nemohla vinit za tvé chyby a opomenutí, ale asi si musím říct, jaká jsem špatná matka. Kdybych byla lepší máma, možná bys mě navštívila někdy, když tady ležím v nemocnici na jednotce intenzivní péče, říkají, že je mi lépe, ale já dobře vím, že se odtud živá nedostanu a než odejdu tento svět bych chtěl vidět to nejcennější, co pro tento svět jsem – tebe.

Ale vy tam nejste. Nyní musím vybojovat tuto bitvu, tento boj a čekat na smrt sám. Je pravda, že mě, moji sestru, tvého otce, sousedy navštěvuje mnoho lidí, ale ty jsi mě nikdy nenavštívil. Jsi moje láska a tvé děti, nicméně nemáš čas, jsi daleko, cesta hodně stojí, zavoláš tátovi, jak se mám, ale ve skutečnosti voláš, jestli Jsem v pohodě?

Umřel jsem už jednou, přežil jsem noc, jestli jsem konečně odešel a kdy je pohřeb tvé matky? Koupíte si krásnou památku a krásné květiny, jsem si jistý, že si vyberete na míru vyrobený černý oblek někde ve Francii, kde žijete jako skutečný muž se svou ženou a třemi dětmi, které jste se nikdy nenaučili ani slovo našeho jazyka.

Neobjeví se ani na pohřbu ženy, kterou viděli jen párkrát v životě. Nikdy jsem s nimi nemohl mluvit, neumím francouzsky ani anglicky.

Když jste odjel pracovat do Francie, přerušil jste komunikaci se svými geny, zemí a dědictvím. Zapomněli jste na zemi trpící válkou, chudobou a už jste se nevrátili. Rozhodli jste se chytře, ale nemuseli jste za sebou spálit všechny mosty…

Ale znovu se obviňuji, protože jsem ti řekl, když jsi promoval, že bys měl jít a nevracet se. Opět za vaše jednání, chování a výchovu můžu já a jsem. Říká se, že si bereš všechno s sebou z domova a přinesl sis z domova kufr s mým obrázkem. To jsem já pro vás na závěr – obrázek.

Obraz v peněžence, kufr, rám a brzy obraz na krásném ledovém mramoru, na který se budete dívat, zatímco mě země pohřbí, a přes něj kytice, které už pro mě nic neznamenají, budu pod zemí , Květiny nevidím, necítím je, nedotýkám se jich jemných okvětních lístků bílých růží a červi mi vycházejí přes lebku, oči a maso.

Už se rozkládám za živa, nebude to trvat dlouho a červi odejdou z mého masa, hnisu, smradu a rozkladu na kosti a pak na prach.
Když ses narodila, měla jsem bolesti jako nikdy v životě, vážila jsi víc než 4 kilogramy a císařský řez tehdy nebyl, musela jsem tě rodit skoro bez léků, ta bolest je cena za to, že tě mám a pro mě to bylo malé, jedinou starostí, kterou jsi byl já

I když mi lékař musel nůžkami rozřezat část podbřišku a já jsem tak krvácela, že jsem ztratila vědomí, když jsi vyšel z mého lůna, poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsi plakal a mohl jsem klidně zemřít. Tehdy jsem nezemřel, ale tady umírám 36 let po tvém narození a teď pláču já, ne ty.

Pokračování na další straně