Až do jejích 23 let neměl život Poliny Dakinové vůbec žádný smysl. Už odmalička věděla, že to, jak byla vychována, je špatně, věděla, že jí rodiče pořád něco tajili, věděla, že není normální, abys žil jako tulák. Netušila ale, proč tak žije.

Nedávno zveřejnila svůj neuvěřitelný životní příběh ve formě memoáru „Run. Hide. Repeat“ a tato kniha poskytuje neuvěřitelný náhled do života v naprosté paranoii.

Dnes je Pauline novinářkou, ale také přednášející na univerzitě v Halifaxu, ale ani jako novinářka se podle svých slov nikdy nesetkala s tak bizarním životním příběhem, jako je ten její.

Všechno to začalo, když bylo Pauline pět let. Její rodiče, Warren a Ruth, se rozvedli. Warren byl údajně násilný alkoholik, a proto byla Ruth svěřena do plné péče o děti. Vzala Pauline a jejího bratra Teda do Winnipegu a pak do St. John’s. Jejich matka jim nikdy nevysvětlila, proč se stěhují, ani neoznámila jejich stěhování.

  • Nikdy jsme neměli příležitost se rozloučit. Celé naše dětství a mládí byla série násilně narušených přátelství. Kdybychom se jí zeptali proč, odpověděla by nám „Promiň, teď ti to nemůžu říct. Až trochu povyrosteš, všechno ti vysvětlím.“

A tak, stejně jako by se usmířili v novém městě, následovalo by nové stěhování.

Když jí bylo 11 let, Pauline vystřídala šest škol za pouhé čtyři roky. Se svým otcem se nestýkala.

  • Věděl jsem, že se děje něco špatného. Nevěděl jsem přesně co, ale vždy jsem měl předtuchu, že je to všechno velmi temný příběh. Můj bratr a já jsme neustále hádali, co by mohlo být za všemi těmi přesuny pravda. Je bolestné jen tak odejít bez pozdravů od lidí, kteří pro vás něco znamenají, a už o nich nikdy neslyšet ani slovo – říká Polina.

To vše vedlo děti do hluboké deprese. Polina nikdy neměla pocit sounáležitosti. Je zvyklá, že to, co existuje dnes, může zítra beze stopy zmizet. Jedinou stálicí v jejich životě byl kněz Stan Sears, který se vždy pohyboval za nimi. Ukázalo se, že Ruth s ním byla ve skutečnosti ve vztahu a setkala se s ním, když pracovala jako poradkyně ve skupině na podporu rodin al * oholocharů. Stan se svým způsobem stal dětem nevlastním otcem a nakonec se k nim oficiálně nastěhoval. Ale ačkoli k nim byl jemný a ohleduplný, nedokázal zahnat jejich hněv kvůli způsobu jejich života.

Polina bojovala nejen s depresemi, ale také s panickými atakami. Opakující se bizarní scény nepomohly. Při jedné příležitosti zjistila, že Stan a její matka vyhodili doslova všechno jídlo z domu. Řekli jí, že je všechno rozbité, ale všechno vyhodili, i cukr, mouku a podobné věci.

Pokračování na další straně