Dívka, která se vracela domů z práce, rychle povečeřela a šla spát. Ale přehazováním a otáčením ze strany na stranu jsem dlouho nemohl usnout. Šustění listí přicházející z otevřeného okna ji však stále ukolébávalo. 

Marina se uprostřed noci probudila ze zvuku budíku. Okamžitě nechápala, kde je a co se s ní děje. Dívka nějak skončila na podlaze. Hodiny ukazovaly 2 hodiny ráno. Když se Marina přiblížila k posteli, viděla, že přikrývka na ní není. Dívka se cítila nesvá. Nevěděla, co si má myslet, a šla do kuchyně. Tam na stole uviděla úhledně složenou deku. To jí přišlo velmi zvláštní. Vždyť byla v bytě sama!

Po těle mi projela husí kůže. Cítila za sebou přítomnost. Zatočila se jí hlava a udělalo se jí špatně. V místnosti zaskřípala podlaha. Dívka se třásla strachy a rozsvítila světlo v kuchyni, které osvětlovalo část pokoje. U své postele uviděla stín. Ale zdálo se, že se stín brzy rozpustil. Marina měla pocit, že je nyní v bytě sama. Dívka se napětím rozplakala a do rána seděla v kuchyni.

Toho dne se stařena v parku neobjevila. Před Marinou byl nekonečně dlouhý den. S hrůzou se těšila na večer, kdy bude nutné vrátit se do bytu, ve kterém se s ní děly podivné a děsivé věci. Dokonce ji napadlo všeho nechat a jít k rodičům. 

Marina si vzpomněla na knihu, kterou měla v tašce, a rozhodla se uniknout ze svých chmurných myšlenek a zkrátit si čas čtením. Jak se ukázalo, stará žena jí dala nějaký dobrodružný román. 

Večer po práci šla Marina domů, i když měla strach. Měla jedinou touhu – jít spát a rychle usnout. Tentokrát se dívka znovu probudila uprostřed noci. V bytě bylo ticho, ale srdce jí divoce tlouklo v hrudi. Zmocnila se jí panika. V bytě se něco dělo. 

Marina se otočila na druhou stranu a uviděla před sebou malého usměvavého chlapce. Dívka se vyděšeně nemohla pohnout. Chlapec řekl, že si s ní sedne na postel, aby se nenudila. Babička ho pustila, aby mohl zůstat a hrát si s ní. Vyšplhal po neviditelných schodech a skočil přímo na její postel. V tu chvíli Marina ztratila vědomí.

Když se dívka ráno probudila, začala si s hrůzou vzpomínat, co se jí v noci stalo. Byla úplně bezradná a nevěděla, co dělat. Jediné, co věděla, bylo, že do toho byla zapletena stará paní z parku. Marina doufala, že žena přijde do parku a ona se od ní vše dozví.

Když Marina uviděla starou ženu na lavičce, úlevně si povzdechla. Okamžitě se k ní vrhla s němou otázkou v očích a svírala ji za ruku. Babička se ušklíbla a bez ospravedlnění začala říkat, že si dívka celou dobu stěžovala na nudu. Rozhodla se ji tedy rozveselit tímto způsobem. Pak stařena požádala o knihu, kterou dala dívce. Na poslední stránce knihy byla nalepena obálka. Žena z něj vytáhla fotografii stejného chlapce, kterého Marina viděla v noci ve svém bytě.

Stará žena řekla, že toho chlapce potkala už dávno, v mládí. Vše začalo během její cesty za sestrou, která právě porodila své třetí dítě. Po rozhovoru se ženou na cestě si stěžovala na nudu a osamělost. Moje sestra má třetí dítě a je sama: bez manžela, bez dětí. Pak jí žena dala samotnou knihu s tím, že své dítě nenahradí, ale rozhodně se nebude nudit. A od té doby k ní začal chodit malý chlapec. Postupně si na něj zvykla a začal k ní chodit nejen v noci, ale i ve dne.

Po poslechu staré ženy Marina vzala fotografii, na jejímž zadní straně viděla nápis „Styopka. Léto 1950″. Marina se začala ptát staré ženy na tohoto chlapce. A tohle slyšela od staré ženy.  

V tom vzdáleném létě Stepka a jeho matka poprvé přijeli do velkého města. Chodili, jedli zmrzlinu a dokonce se fotili. Chlapec byl bílý nevrlý, nevydržel ani minutu stát na místě, celou dobu někam utíkal. A když přešli silnici, rozběhl se i on… Při těchto slovech začala stařena plakat. A Marina s ní. Uvědomila si, že se chlapci stala tragédie.

Stařena si začala stěžovat, že je jí již mnoho let, že je na tom zdravotně špatně a že na tomto světě jí zbývá už jen krátký čas. Je ráda, že si přidala Styopku. Teď je pro něj klidná. 

Marina si uvědomila, čím stará žena jela, a vykřikla hrůzou. Dokonce se jí udělalo nevolno z pomyšlení, že k ní teď bude chlapec chodit každou noc. Ale stará žena řekla, že když se s ním Marina už setkala, není cesty zpět.

Najednou dívka zaslechla chlapcův hlas. Když se otočila, viděla, že k ní vesele běží a křičí, že ona a její matka budou její první zákazníci, až přinesou zmrzlinu. Marině se do očí vešly slzy. Otřela je a vložila knihu do tašky. Stará žena už tam nebyla. 

Styopka kupodivu Marinu v noci neruší. Ale někdy má ve snu pocit, jako by ji někdo hladil po vlasech. Na vzhled malého kamaráda už téměř rezignovala. 

Říká se, že každý má v tomto životě svůj vlastní účel. Možná to má Styopka v tom, že je neviditelným společníkem znuděných lidí?   

Někdy se vedle nás dějí velmi neobvyklé věci. Ale mnozí z nás nevěří v nadpřirozeno a jsou skeptičtí ke všemu mystickému. Přesto asi každý z nás zná nebo slyšel tajemné příběhy. Věříme, že tento mystický příběh vznikl i díky příběhům obyčejných lidí. Věřte nebo ne, to je každého věc.  

Zdroj:lunanews.net