Tento příběh jsme slyšeli od studenta, který se o letních prázdninách nechal zaměstnat jako prodavač zmrzliny v parku. Neuvěřitelný případ. Tohle nám ta holka řekla …
Hrdinkou tohoto příběhu je obyčejně vyhlížející stařena. Každý den přišla do parku a sedla si na stejnou lavičku. Obvykle buď četla, nebo mluvila sama se sebou. Stařena s nikým nekomunikovala a dalo by se říci, že se stranila ostatních důchodců, kteří stejně jako ona trávili čas v parku.
Tác na zmrzlinu byl vedle lavičky staré paní. Dívka se nejprve stařenky bála, ačkoli o ni nejevila žádný zájem. Dívka, říkejme jí Marina, se ale po pár dnech takové práce začala nudit. Kupců bylo málo, hon na čtení nebyl, sezení u telefonu mě omrzelo, takže čas šel pomalu. Marina chtě nechtě začala naslouchat rozhovorům staré ženy.
Z útržků frází, které slyšela, nebylo hned jasné, s kým starší žena mluví. Ale vypadalo to, jako by mluvila se svým vnukem, který byl stále tak rozpustilý!
Mariny bylo osamělé stařeny upřímně líto. A dívka se rozhodla s ní promluvit. Nabídla staré paní sklenici zmrzliny. S radostí si vzala zmrzlinu a jako první se pustila do rozhovoru s dívkou, ale bylo jasné, že bez velké touhy, ale ze zdvořilosti. Brzy se proto odmlčela a dokonce se od Mariny odvrátila.
Druhý den ale babička s dívkou mluvila sama. Stařena sympatizovala s Marinou, že na rozdíl od svých vrstevníků musí pracovat a klábosit s prastarou stařenou. Rozhovor ale netrval dlouho. Žena se brzy znovu odvrátila od Mariny a znovu něco zamumlala. A dívce nezbylo nic jiného, než toužebně čekat na konec pracovního dne a litovat, že nešla pracovat na trampolínu tady v parku. Vždy je tam hodně dětí a ona by se nenudila.
Dívka viděla, že se stará žena chystá jít domů. A před odjezdem dala Marině knihu, jejíž obálka byla tak ošuntělá, že nebylo možné rozeznat ani autora knihy, ani její název. Marina stařeně poděkovala, i když nerada četla.
Pokračování na další straně