„Když jsem otevřela oči, uviděla jsem tvář svého manžela. Seděl naproti mně, tři nebo čtyři metry ode mě, – vzpomíná Larisa stále s bolestí v srdci. „Měl pocit, že mě chce vidět a rozloučit se se mnou.“
I po několika desetiletích se na dny naprosté osamělosti a zoufalství vzpomíná s hořkostí. Larisa strávila dva dny v tajze hledáním lidí a nevěřila, že bude zachráněna. Třetího dne rybáři dívku našli. „Zjistil jsem, že mi příbuzní už vykopali hrob. Vykopali je podle seznamů, “vzpomíná Larisa.
V sovětských novinách se o tragédii neobjevil jediný řádek. Skutečnost srážky dvou letadel byla tajnými službami SSSR okamžitě utajována. Příbuzní obětí dostali příkaz, aby o tom, co se stalo, mlčeli a vzali jim posvátné právo uctít památku blízkých.
Na nemocničním oddělení v Larise bylo dlouhou dobu ve službě několik zaměstnanců v civilu. Příbuzní ani přátelé ji nesměli vidět: „Moje matka byla ‚doporučena‘, aby mlčela,“ říká Larisa. Teprve o mnoho let později, v roce 2000, začaly vycházet podrobnosti o této letecké havárii a o důsledcích nehorázné nedbalosti.
Larisa, která jako jediná přežila onu monstrózní tragédii, se musela dlouhou dobu potýkat s četnými zraněními. Ale o pár let později porodila syna, mohla začít svůj život znovu – myšlenka na jejího mrtvého manžela ji posunula vpřed. Při pohledu na fotografie pořízené roky po letecké havárii je těžké uvěřit, že tato rozkvetlá žena si kdysi musela projít peklem.
„Myslím, že na vině byla armáda – položili si vlastní leteckou trasu, aniž by ji srovnávali s civilní,“ říká Larisa. 24. srpna slavím své druhé narozeniny. Mám pocit, jako by tam část mě zůstala navždy – ještě nepřistála. Nikdy nepřistát.“
Zdroj:g8ozd.ru