Když začala uvažovat o tom, že dá dítě k adopci, rodina a přátelé se na ni začali dívat jako na monstrum.
,,Udělala jsem druhou největší hloupost, opět jsem ustoupila a dítě jsem si nechala. Nikdy jsem nezažila tu záplavu lásky a emocí, o kterých lidé mluví, dokonce se mi hnusilo ho kojit. Řekli mi, abych počkal šest měsíců, že někdy trvá trochu času, než se rozvinou city a že ho budu milovat víc než cokoli jiného,“ říká a dodává: ,,Toto se nikdy nestalo. Bylo mi mizernější než kdykoli předtím.“
Řekli jí, že trpí poporodní depresí, a tak se zadlužila, aby zaplatila za lékaře, léky a terapie. Nic z toho nepomohlo, pak jí doporučili, aby byla rok trpělivá a že je normálně být nešťastná.
,,Nechtěla jsem akceptovat, že je normální, že nemám ráda vlastní dítě. Celé dětství jsem předstírala, jak se cítím, a tehdy jsem dělala totéž. Moje matka byla neskutečně krutá, když jsem vyrůstala a nechtěla jsem to přenést na své dítě, ať jsem k němu pociťovala jakoukoli apatii,“- napsala.
Krátce po jeho prvních narozeninách se rozhodla dát svého syna k adopci. Dokončení procesu trvalo půl roku, takže v 18 měsících byl chlapec umístěn do jiné rodiny.
,,Bylo to poprvé, co jsem se po tak dlouhé době cítila svobodná. Plakala jsem, protože jsem byla šťastná, ale musela jsem truchlit za všechny své přátele a rodinu. Nemohla bych snášet jejich zneužívání a nátlak, kdyby věděli, jak se opravdu cítím. Je mi špatně z předstírání a opisování jak jsem smutná příliš mladá máma, která se musela vzdát svého dítěte, protože společnost nedokáže akceptovat, že některé ženy opravdu nechtějí být rodiči. Nikdy jsem neměla o sobě a svém rozhodnutí pochybovat“ – uzavřela a na konci jejího přiznání a našli se i tací, kteří ji do jisté míry pochopili.