„Byla jsem nemocná asi dva týdny a vypadalo to jako nachlazení,“ vzpomíná Yvonne, „myslela jsem si, dobře, musím jít k lékaři a dostat nějaká antibiotika.“ Ale nenašel jsem si na to čas. že.

Yvonne Sklar nebyla nachlazena, mela zapal plic a zhorsovalo se to.

„Uvědomil jsem si, že můj dech je tak mělký, že jsem ho neslyšel, a řekl jsem: ‚Co se děje, Bože?‘ A on řekl: ‚Věř mi.

Pak se Yvonne zhroutila. Byla převezena do Loma Linda University Medical Center, kde doktor Takkin Lo zjistil závažnost její nemoci.

„Ze 6 laloků v plicích byly 4 z nich skutečně postiženy zánětem,“ vzpomíná doktor Lo. Testy odhalily, že se jí infekce rozšířila do krevního oběhu a Yvonne upadla do septického šoku. Dr. Lo jí řekla, že musí být intubována a umístěna do lékařsky navozeného kómatu, aby mohli léčit infekci, ale Yvonne odolala.

Myslela si, že se nikdy neprobudí

„Myslela jsem, že se nikdy neprobudím,“ vzpomíná Yvonne. „A já mu pořád říkal, že mám opravdu dobrý život a vím, kam jdu, jen mě nech jít.“

„Ona a já jsme měli velmi intimní rozhovor,“ říká doktor Lo. „Modlili jsme se spolu a pak jsem se jí podíval do očí a řekl: Yvonne, podívej se na mě. Příště budu poslední člověk, kterého uvidíš, až se probudíš.

Mezitím kaplanka Donna Herricková, Yvonnina vedoucí a přítelkyně, shromáždila lidi k modlitbě.

„Ujala jsem se vedení a shromáždila své studenty, aby každý den někdo mohl jít se mnou a modlit se za ni,“ řekla Donna. „Sešli jsme se jako její rodina.“

Pak Yvonně začaly selhávat orgány. Během následujících dvou týdnů byla třikrát resuscitována.

„U každého orgánu, který selhal, existuje 20% šance, že zemře,“ vysvětluje doktor Lo. „Selhávaly jí plíce, selhávalo srdce, ledviny, endokrinní systém, konkrétně cukr v krvi se vymkl kontrole. Proto měla v tu chvíli přibližně 70 až 80% šanci, že zemře.

Bez přítomnosti rodiny s Yvonne se lékaři a přátelé setkali, aby zvážili vypnutí podpory života. Donna se s tím jako dlouholetý kaplan setkal mnohokrát.

„Když jste na takovém respirátoru, den co den, není to něco, z čeho se snadno zotavíte,“ říká Donna. „To nečekáš. Už jsem se připravil na to, že nepřežije.“

Později Donna cítila, že jí Bůh řekl, aby šla za svým přítelem.

„Nepřipadalo mi, že by byla se mnou, ale taky mi nepřipadalo, že by byla pryč,“ vzpomíná Donna. Vzal jsem ji za ruku a řekl: ‚Yvonne, miluji tě a je v pořádku, pokud chceš zůstat tam, kde jsi, zůstaň s Bohem, to je úplně v pořádku. Budeš mi chybět; budeš nám všem chybět. Ale dobře.“

Donna v tu chvíli nevěděla, že Donna už je v nebi.

„Pamatuji si, že když jsem opustila své tělo, byla jsem v krásném, krásném poli,“ vzpomíná Yvonne. „Květiny byly tak nadýchané a živé. Neexistují slova, která by popsala, jaké to je být v přítomnosti Ježíše, lásky, světla a čistoty. Láska je nepřekonatelná a všeobjímající. Hudba byla krásnější než jakýkoli kostelní sbor, jakákoli symfonie; znělo to, jako by statisíce lidí chválily Boha. Nebyl tam ani náznak jiné emoce než radosti.“

Yvonne říká, že chodili v ráji.

„A on mi řekl: Říkám ti, požádej o cokoli chceš, ať je to něco malého nebo velkého,“ říká Yvonne. „Lidé se buď necítí toho hodni, nebo si myslí, že Ho obtěžují, nebo že žádají příliš mnoho, nebo nevěří v Krista nebo nebe. A znovu mi řekl: „Nezapomeňte lidem říct, aby se ‚ptali‘.“

Pokračování na další straně