V Rusku bylo rozhodnuto vzít si mladé lidi brzy „aby nebyli rozmazlení“. Obecně tehdejší morální koncepce neumožňovaly mladým lidem obou pohlaví navzájem se vidět a vyjednávat. To udělali jejich rodiče. Podívali se, jestli je nevěsta dobrá, jestli je chytrá (ne jazyková a plná řeči ve všem). Byly doby, kdy byla -li dcera ošklivá, byl místo ní přiveden jiný nebo dokonce sluha. Pokud bylo později odhaleno klamání s nevěstou, bylo možné manželství rozpustit, ale to se stávalo velmi zřídka.

Po přehlídce došlo ke spiknutí – první část svatební oslavy nebo úvod oslavy. Byla sepsána dohoda, sepsána řadová poznámka, což znamenalo, že v takovou a takovou dobu se bude konat svatba a pro nevěstu bude takové věno.

Věno bylo vždy důležitou podmínkou ruské svatby, zahrnovalo: postel, šaty, domácí potřeby a dekorace, lidi, peníze, nemovitosti. Od ženicha se nic nevyžadovalo. Toto spiknutí mělo právní význam. Pokud byla nevěsta z chudé rodiny a nemohla přinést věno do domu, pak ženich sám (věno vyrobil) nebo dal rodičům nevěsty určitou částku peněz – starý zvyk nedovolil vzít nevěstu bez věna .

Ráno na oslavu (někdy den předtím) šel dohazovač nevěsty do domu ženicha připravit svatební postel. Jako sňatek byl vybrán sennik, často nevyhřívaný. Bylo nutné, aby na stropě nebyla žádná země, takže svatební ložnice v žádném případě nepřipomínala hrob.

Před svatbou byli ke stolu pozváni hosté a novomanželé, ale ani tam, když seděli vedle budoucího manžela, neviděli nevěstinu tvář – měla na sobě tlustý závoj – prototyp dnešního závoje.

Obvykle po 4-5 změnách jídla vysazený otec, který se obrátil k vlastnímu otci nevěsty, požádal o povolení vést mladé (škrábání a kroucení), tj. oženit se.

V dávných dobách si každý člověk uvědomoval sám sebe především jako příslušníka určitého druhu. Děti patřily k rodině svých rodičů, ale dcera-dívka se vdala a přešla do rodiny svého manžela. Dívka musela „zemřít“ ve stejné rodině a „znovu se narodit“ v jiné, již vdané, „manželské“ ženě.

Z toho plyne zvýšená pozornost k ní, kterou stále vidíme na svatbách, a zvyk brát příjmení manžela, protože příjmení je znakem rodiny. Odtud pochází zvyk nazývat manželovy rodiče „máma“ a „táta“, což mimochodem je starším často velmi drahé, i když nedokážou vysvětlit, odkud tento zvyk pochází. „Vstoupil jsem do rodiny“ – a je to!

Nyní je nám jasné, proč se ženich pokouší provést nevěstu prahem svého domu bez selhání v náručí: prah je koneckonců hranicí světů a nevěsta, dříve „cizinec“ v tomto světě , se musí proměnit v „její vlastní“ …

Zdroj:drive2.ru