Stále se trápím otázkami, co jsme mohli udělat jinak, abychom mohli dítě zachránit …

To já předávám miminka rodičům, aby v jejich náručí mohla strávit poslední minuty života, kdy je medicína bezmocná.

To já jim podávám léky, aby odchod nebyl bolestivý.

Pomáhám uplakaným rodičům dělat sádrové odlitky na památku po jejich dětech.

Snažím se, jak mohu, pomoci rodičům uchovat si hezké vzpomínky na jejich miminko … To jsou chvíle, kdy se slzy prolínají s úsměvem.

Stojím vedle rodičů, když se loučí s milovaným dítětem.

Stává se mi, že pláču už v autě, ve sprše nebo těsně před odchodem z domu do práce.
Naštěstí nacházím podporu u svých kolegyň, jiných zdravotních sester. Mám radost z toho, že v těžkých chvílích jsou se mnou a že mohu počítat s jejich moudrostí a oddaností.

Moje práce obnáší mnohem víc, než by se mohlo zdát.

Marie připojila tato slova k fotografii chlapečka, o kterého všichni tolik bojovali, ale kterého se jim nepodařilo zachránit. Pamatujme na to, že se zdravotní sestry den co den potýkají s nepředstavitelnou bolestí. Važme si jejich práce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here