Zároveň se neustále snažil zakrývat svou působivou kostřec, na což moje dcera s manželkou s obdivem přihlížely. Natáhl si oblečení, které leželo vedle nás, a konečně se posadil ke stolu. Můj syn (1,93 m vysoký) ho poplácal po rameni, podíval se mu přímo do očí, povzdechl si a zavrtěl hlavou. V té době už byl ten chlap velmi, velmi nervózní. Ve vzduchu bylo doslova cítit jeho úzkost. S použitím svého příkladného ruského přízvuku jsem řekl: „Můj příteli, teď ti položím otázku. Vaše odpověď je pro vás velmi důležitá…“ Chlápek byl prakticky politý potem. „Máš rád kočky?“. Ukázalo se, že je to velmi okouzlující a přátelský chlap.

Evidentně nevzdělaný, ale ne hloupý. Bylo na něm něco divného. Moje dcera mě přesvědčila, že je to velmi milý a starostlivý chlap. V té době ho znala teprve měsíc. Od toho rána nás navštěvoval každý den, ale nikdy nezůstal přes noc. Každé ráno ji vyzvedl na kole a odvezl do školy a po vyučování ji přivezl domů a postaral se, aby udělala domácí úkoly. Staral se o ni, když byla nemocná a my jsme byli v práci. Staral se o ni, investoval čas a úsilí. Když upadla do špatné nálady, projevil skutečně andělskou trpělivost. Řekl, že nemá rodinu, vzdělání ani stálou práci. Zbožňovala ho. Zbožňoval ji. Kdo jsem, abych ji nenechal poučit se z vlastních chyb. To vše trvalo asi osm měsíců, když najednou můj syn něco zjistil. Ukázalo se, že přítel mé dcery je bezdomovec.

Jeho otec, který rád dával volný průchod svým pěstím, se zabil. Jeho matka, děvka, následovala o 3 týdny později. Bydleli v pronajatém přívěsu. Bylo mu 15, když se to stalo, a další tři roky žil na ulici. Strávil jsem noc v parcích, v přístřešcích Armády spásy, u „přátel“, levných motelech. Dělal různé stavební práce, a když ho moje dcera potkala cestou do školy, uklízel ty sračky z ulic. Je to pohledný chlap a, víte… 17letá dívka, zuřící hormony… A tady jsem. Znám zdvořilého 18-19letého chlapa, který přichází s úsměvem a odchází s úsměvem. Koho to nezajímá. Kdo pomáhá, i když se ho neptají. Což mé dceři dělá radost. Dítě, které nikdy nemělo šanci být dítětem. Místo otce nepřítomný maniodepresivní psychopat a místo matky bezva děvka. Někdy ho sousedé krmili, ale častěji musel hladovět. Někdy, když je v práci moc vytížený a nemůže přijít, chybí nám. Můj syn s ním vychází skvěle, i když nejsou kamarádi.

Moje nejmladší dcera mu bezvýhradně důvěřuje a zdá se, že mateřské instinkty mé ženy se zbystřily. a já? Někdy se o něj bojím. Chci, aby byl šťastný. Řekl jsem své ženě a nejmladší dceři, co jsem se o něm dozvěděl. Plakali a bylo pro mě těžké to říct. Jsem velmi zklamaná z nejstarší dcery. Ona věděla. Mohla by nám to říct. Miluje ho a nechává ho přespat… bůh ví kde (bez srdce). Druhý den jsem mu dal klíč od domu. Řekl jsem, že jsem čekal, že ho uvidím doma každý večer. Domy. V dalších týdnech jsme zrekonstruovali volný pokoj a šli s ním vybrat nábytek. Byl velmi dobrý v tom, že dělal věci sám. Chtěl být svým vlastním šéfem. Rád věci stavěl sám. Postarali jsme se o to, aby získal vzdělání, které mu to umožní. To bylo v roce 2000. Nyní, o tolik let později, mají můj nový syn a dcera svůj vlastní prosperující podnik. Dali nám tři úžasná vnoučata. Dvojčata, chlapec a dívka, se narodila loni.

Zdroj:pinterest