Sedíme v čekárně dětského ORL, pátek, plno. Tříletá Viki z bedny hraček vylovila meoskop. Přinesla si ho, sedla si vedle mne a s nedočkavým uchechtnutím se podívala dovnitř. A pak to začalo.“Jé, tatí, podívej, pjasátko!“ zvolala nadšeně, stereovizi přitisknutou na očičkách a ručičkou ukazovala směrem, kde viděla cosi uvnitř. Ručička ovšem ve skutečnosti mířila přesně na asi šestiletého kluka, který zjevně trpěl nadváhou a zrovna se ládoval nějakou buchtou. Celá čekárna se snažila nesmát, jen maminka toho chlapce vyprskla a zakryla si ústa rukou.Kluk se nervózně rozhlédl a otočil se k matce: „Kdo je ta holčička?“ zeptal se. Nevěděl asi přesně proč, ale nějak cítil, že by bylo dobré zjistit, jak se Viki jmenuje. A kde bydlí.“To není holčička.“ odpověděla mu maminka „To je vědma, ty čuně.“ a začala ho oprašovat od drobků. Pak už smích nikdo neskrýval. Viki na chvíli odložila prohlížečku a snažila se zjistit, co je kde srandovního. Jen tak pro případ jsem jí napomenul, že se neukazuje. S příchodem dětí se u rodičů probudí takzvaná nediferencovatelná cestovatelská vášeň.
Pokračování na další straně