Manželé se rozhodli dát dědečkovi do rohu místnosti samostatný malý stůl. Tam dědeček začal jíst sám, zatímco zbytek rodiny si užíval oběd. Poté, co dědeček dvakrát rozbil talíř, začali mu dávat jídlo do dřevěné misky.

Když se někdo z rodiny na dědečka podíval, uviděl v jeho očích slzy, protože byl úplně sám. Od té doby byla jediná slova, které na svou adresu slyšel, jen kousavé poznámky, když mu spadla vidlička nebo nadrobil jídlo.

Čtyřletý chlapec sledoval všechno mlčky. Jednou večer před večeří si jeho otec všiml, že si hraje s kouskem dřeva na podlaze. Laskavě se ho zeptal:

— Co to děláš?

Chlapec odpověděl stejně důvěřivě:

— Dělám pro tebe a maminku malou misku, ze které budete jíst, až vyrostu.

Chlapec se usmál a pokračoval v práci. Tato slova rodiče ohromila tak, že ztratili řeč.

Potom se jim na tvářích objevily slzy. A i když neřekli ani slovo, věděli, co mají udělat.

V ten večer přišel otec k dědečkovi, vzal ho za ruku a něžně ho přivedl zpátky k rodinnému stolu.

Všechny zbývající dny tak jedl zase se svou rodinou. A z nějakého důvodu se už manželé nerozčilovali, když mu spadla vidlička, rozlilo se mu mléko nebo zašpinil ubrus.

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here