Její tchyně však zemřela. Její snacha si najednou uvědomila, jak moc všem tchyně chybí. „Musela jsem dětem říct, že jsi zemřela. Nemohly by se zúčastnit tvého maturitního plesu, promoce ani svatby. Děti na to nebyly připravené, ale musela jsem jim to říct. Když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že nemyslela na to, jak moc tchyně svou rodinu milovala, ale jen na to, jak moc si myslela, že může všechno pokazit. Babička tu pro svou rodinu byla vždycky.
Laskavě vyslechl všechny problémy, chválil výkony dětí ve školních hrách, byl vždy přítomen na zápasech dětské ligy a energicky se účastnil všech akcí. Nikdy se však nevrátil.“ Byla jsem tak zaneprázdněná přemýšlením o tom, co je se mnou špatně, že jsem si neuvědomila tvou velkorysost. Teď se od tebe učím moudrosti a lásce. A moc mi chybíš. Vzpomínám na tebe, když jsem pyšná na své děti, že dělají správné věci. Děkuji ti za všechno.“