Tamara Misirlić z Vranje je mladá žena s obrovským srdcem a neuvěřitelnou silou. Ve svých pouhých 22 letech si prošla těžkými chvílemi, které ji však paradoxně motivovaly k nezištné humanitární práci. Všechnu bolest a odlišnost dokázala přetavit v sílu a v roce 2022 založila nadaci nesoucí její jméno. Dodnes zorganizovala přes 250 humanitárních akcí a pomohla více než 200 rodinám. Její životní příběh připomíná dojemný film plný jak smutných, tak inspirativních momentů.

Jiná od narození: 24 prstů a první konfrontace s odlišností

Tamara se narodila s vzácnou anomálií – s 24 prsty. „Moje malé ruce a nohy nesly něco, co bylo pro ostatní neobvyklé. Jako dítě si neuvědomujete, že jste jiný, dokud vám to neukážou,“ vzpomíná Tamara na první šeptání a pohledy, na chvíle, kdy jí děti nevěřícně počítaly prsty. Nechápala jejich reakce, ani střídání úsměvů a mlčenlivého zírání.

Zlom nastal, když si poprvé chtěla své prsty schovat. „Když jsem si uvědomila, že nechci být tím, na koho se dívají, tím, kdo vyvolává otázky. Tehdy jsem se rozhodla pro operaci.“ Operace pro ni nebyla jen fyzickou bolestí, ale i ztrátou části sebe. „Měla jsem pocit, že za sebou zanechávám dítě a stávám se někým novým. Pamatuji si bolest, obvazy, vozík. A jizvy tam jsou navždy, je to něco, co mě bude pronásledovat až do konce. Každý zničený dům, každá bída, to jsou moje jizvy. Nenosím jen své rány, ale i jejich. Když utírám slzy cizího dítěte, utírám slzy, které jsem kdysi plakala sama. Když někomu pomáhám, uzdravuji i tu malou holčičku ve mně, která kdysi jen chtěla být přijata.“

Dětství po operaci: Hledání přijetí a nalezení vlastní síly

Tamara si po operaci myslela, že vše bude jednodušší, že pohledy a šeptání zmizí. „Věřila jsem, že bolest v mém srdci zmizí spolu s těmi prsty, které mě odlišovaly. Ale nevěděla jsem, že bolest tak snadno nezmizí. Po operaci se nic nezměnilo, alespoň ne tak, jak jsem očekávala. Nestala jsem se šťastnější, najednou jsem nikam nepatřila.“ Místo přijetí se stáhla do sebe, stala se neviditelnou a tichou. Pocit prázdnoty ji provázel roky. Zlom nastal v šestnácti letech. „Uvědomila jsem si svou sílu. Poprvé, místo toho, abych přemýšlela o tom, jak jsem jiná, jsem přemýšlela o těch, kteří měli mnohem méně než já. Začala jsem oslovovat ty, kteří to potřebovali. Naslouchat jejich příběhům, sdílet jejich bolest, být jim oporou.“

Vzdělání a sport: Dvě vášně a cesta k pomoci druhým

Tamara je neuvěřitelně všestranná. Současně studuje dvě fakulty – Ekonomickou fakultu v Niši a Právnickou fakultu v Kosovské Mitrovici. „Věřím, že znalosti otevírají dveře, které síla sama o sobě nedokáže. Vždy jsem milovala spravedlnost a boj za ty, kteří nemají hlas, a proto bych chtěla vykonávat advokacii.“ Její velkou vášní byl i sport, konkrétně karate. Po vážném zranění se rozhodla své znalosti předávat dál a založila vlastní karate klub „Dragon“, který je místem, kde se děti učí disciplíně, odvaze a respektu.

Založení humanitární organizace: Překonávání překážek s láskou v srdci

První krok k humanitární práci udělala Tamara už v šestnácti letech, když pomohla postavit dům svému dědečkovi. „Od té chvíle začalo být všechno vážné. A překážky byly jistě obrovské. Někdy jsem byla opuštěná, někdy zrazená, někdy jsem si říkala, jestli mám sílu pokračovat. Ale když posloucháte své srdce, všechno je možné.“

Na otázku, který případ byl pro ni emočně nejtěžší, odpovídá s pohnutím: „Nikdy vám nebudu moci předat všechny emoce, které cítím při psaní těchto slov. Kolik smutku, kolik bolesti, kolik nespravedlnosti jsem viděla v jejich očích… ale také kolik naděje.“ Zmiňuje příběh dívek ze Subotice, které byly celý život zesměšňovány a nemilovány. Díky Tamarině pomoci se jejich sen o novém domově stal skutečností. „Už nechodí se sklopenou hlavou. Už nemlčí. Už neuniknou vašemu pohledu. Protože teď vědí, že nejsou samy. Jsou milovány. A dokud budu dýchat, budu bojovat o tato vítězství. Protože žádné dítě na tomto světě si nezaslouží žít v domnění, že není hodné lásky.“

Pokračování na další straně