Lyuba se rozhodl jednat. Zavolala Kate, své nejlepší kamarádce, a požádala ji, aby jí pomohla s manželovým dohledem. Vladimír odešel z kanceláře, nasedl do auta a odjel z domova. Dívky je následovaly. Viděli Vladimíra ve společnosti dívky, jejíž tvář byla špatně vidět. Lyuba se rozplakala: – Ano, jsi tišší

, – řekla Káťa. „Soucítím s tebou, příteli.“ Lyuba v tu chvíli nevěděla, co si má myslet. Urazila se.

O několik týdnů později Lyuba opustila Vladimíra. Všichni její přátelé a příbuzní manželovi neřekli, kam dívka odešla. Brzy opustil Larisu, ale nikdy nenašel svou ženu.

Muž byl nemocný a rozhodl se jít do práce hlavou. Odešel pracovat na sever. Koupil si byt, vydělal peníze a ušetřil je na deštivý den.

Muž se často snažil vyjít s krásnými dívkami, ale kroutil nos. Nepotřeboval je.

„Co jsem to udělal?“ pomyslel si Vladimír. -Ztratil jsem jediného, ​​kdo mě miloval.

Vlak zastavil na nádraží. Vladimír se náhle probudil a uvědomil si, že není sám. Nad ním pokojně podřimoval chlapík a v ruce držel knihu se záložkou v podobě fotografie. Po příjezdu na nádraží se chlapík probudil.

– Dobrý den, – pozdravil Vladimír. – Jmenuji se Vladimír. Kam jdeš?

– Manželce oblíbeného jídla, – odpověděl ten chlap a láskyplně se díval na fotku v knize. „A ty?“

-Byl jsem ve vesnici.

Chlápek se pokusil opatrně vylézt z police, ale omylem knihu upustil. Vladimír mu ho pomohl zvednout, ale když uviděl fotku, ztuhl. Vzpomínky na Lubu se okamžitě vynořily. Na fotce byla krásná dívka držící malou holčičku.

-To je moje oblíbené, – ten chlap vyfotil od Vladimíra a vložil to do knihy.

„Jak jste se seznámili?“ zeptal se Vladimír.

-Bylo to už dávno. Pak jsem šel z práce domů. Potkal ji na nádraží ve městě, stála s dcerou a čekala na vlak. Plakala a já jsem jí chtěl pomoci. Vše se tedy roztočilo. Chtěla co nejdříve opustit město, jako by před někým utíkala. Neřekla nic o své rodině. Vzal jsem ji a dítě pod svá křídla a přivedl ji domů.

Chlap znovu otevřel knihu a podíval se na fotku své ženy.

-Je prostě úžasná. Moc ji miluji! Nemůžu uvěřit, že ji a dítě někdo nechal napospas osudu.

„No, možná byly důvody,“ navrhl Vladimír a pak si znovu vzpomněl na Lubu. Dívka na fotce jí něco vzdáleně připomínala.

Vlak zastavil na nádraží. Chlápek požádal Vladimíra, aby pomohl vytáhnout věci do vestibulu. Spěšně začali vytahovat věci z vlaku, protože zastávka byla velmi krátká.

Vladimir vyndal poslední tašku a najednou ji uviděl. Zdálo se, že se celý svět obrátil vzhůru nohama.

Viděl ji, Lubu, jak kráčí k jeho společnici s malou dívkou za ruku. Vladimir do poslední chvíle nevěřil, že žena na fotografii je jeho Lyubasha. Nemohl přijmout takovou náhodu jako pravdu.

Do očí mu vyhrkly slzy. Podíval se po stopách odcházejícího spolucestovatele, Luby a holčičky.

„Buď šťastná, miláčku,“ zašeptal tiše. -Když ne se mnou, tak alespoň s ním…

Zdroj.yandex