Vzala jsem ho za ruku a pomohla mu vstát, šli jsme do vchodu a stoupáme po schodech.
Nedovedete si představit, co jsem v tu chvíli prožívala, viděla jsem svého otce „živého“, cítila jsem na něm dotek, měl stejný pach tabáku a viděla jsem ho velmi jasně a celkově jako by byl poblíž a živý. Uvědomila jsem si, že to byl jen sen, ale trochu jiný, všechno jsem viděla jako ve skutečnosti, bylo to neuvěřitelné.
Můj otec byl rád, že nás vidí, ale chtěla jsem se ho zeptat na jedinou otázku:
– „Uvědomil sis, že jsi zemřel?“
Šli jsme do bytu a víte, sedl si na zem, přesně na místo, kde zemřel (mimochodem, našli jsme ho na podlaze, v den jeho smrti) Sedl si a říká:
– „Pojďme si zakouřit“
A vytáhne přesně ty cigarety, které jsem mu dala do rakve. Dokážete si představit mé překvapení? Potom vytáhl stejný zapalovač, nasadil si stejné brýle a řekl:
– „No, řekni mi, holčičko jak se máš?“
Mluvili jsme spolu, ale opravdu jsem se ho chtěla zeptat na hlavní otázku: uvědomuje si, že zemřel?
V určitém okamžiku náš byt začala zaplavovat voda, otec začal nabírat vodu, nechápala jsem, co se děje, jako by někdo nebo něco nechtělo, abych se ho na to zeptala, a pak jsem se rozhodla:
– „Otče, Uvědomil sis, že jsi zemřel?
– „Jak jsem zemřel? To nemůže být pravda! Mluvíme spolu! Tohle je skutečný byt, skutečná ty a já, co tím myslíš, že jsem zemřel?“
Snažila jsem se mu vysvětlit vše, co se stalo, řekla jsem, že jsem usnula a potkala jsem ho ve snu. Vůbec nechápal, že je pryč.
V určitém okamžiku začal plakat a prosil mě, abych mu pomohla. Řekl mi, že z této situace musí existovat východisko, že to nemůže být, ale já ho ujistila, že už je pozdě, že jsem ho osobně odvezla do márnice a byl prochladlý a bez známek života. Navíc tým, který si pro něj přijel, prohlásil jeho smrt.
Podíval do očí, začal křičet, že mě nepustí a já dostala strach, pochopila jsem, že spím, ale nemohla jsem se probudit, začala jsem panikařit, nechápala jsem, jak se z tohoto stavu dostat! Otec začal plakat, znovu a znovu křičel, ať něco dělám a nenechám ho tam! V očích se mi objevily slzy, řekla jsem, že bych opravdu ráda pomohla, ale nemůžu nic dělat! Situace byla napjatější a v určitém okamžiku jsem jednoduše vykřikla:
– „Vzbuďte mě někdo! Vzbuďte mě!“
A v tu chvíli jsem se probudila, na tvářích se mi draly slzy. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že v reálném životě uplynula jen minuta, ale ve snu uběhla asi půl hodiny.
Pak jsem sen vyprávěla kamarádovi, který mi řekl, že je to astrální. To se mi už o mém otci nikdy nezdálo.
