„Byl jsem vzhůru, ale nikdo si toho nevšiml. Připadal jsem si jako duch. Neviditelný. Slyšel jsem věci, které by jinak nikdo řekl. Slyšel, co si lidé opravdu myslí,“ vzpomíná Martin a bylo to opravdu drsné. Jednou jeho zoufalá matka prohlásila nad lůžkem: „Doufám, že umřeš.“ Teď při té vzpomínce pláče.

„Vím, proč to řekla. Chápu ji,“ řekl Martin. Také dodává, že během léčby vystřídal mnoho léčebných zařízení a personál pacienty všude obtěžoval. Doktoři jim sprostě nadávali, někde je dokonce sexuálně zneužívali Když terapeutka konečně objevila, že reaguje, řekl si prý v duchu. „Wow, skvělé, ale co mě čeká teď?“

Čekalo ho plno práce, než se jeho tělo dalo do pořádku. „Krev a slzy,“ přiznává dnes. Ale práce se vyplatila. Po uzdravení si dodělal školu a našel krásnou nevěstu. O svém životním příběhu napsal knihu. Martin je dodnes upoután na vozík a mluví pomocí speciálně upraveného počítače. Konečně ale ostatní vidí, že je naživu!