V případě, že se dostává pod kontrolu, R klesá a je menší než 1. V praxi existuje množství modelů chování endemických onemocnění. Některé se udržují na nízkých úrovních po celý rok, zatímco jiné vykazují období vyššího přenosu střídané obdobími nízkého přenosu. K takové situaci dochází tehdy, pokud sezónní faktory ovlivňují vzájemný kontakt lidí nebo k náchylnosti na onemocnění a k šíření nákazy přispívají jiné organismy, například hmyz. Pokud má každá infikovaná osoba ve svém okolí dostatečný počet lidí náchylných na nemoc, bude se šířit i nadále.

Při nemocech, které poskytují trvalou imunitu po infekci, je každý novorozenec závislý od imunity získané od matky. To je důvod, proč vznikají dětské infekce, které jsou endemické zejména v těch částech světa, kde je vysoká porodnost. Patří sem například spalničky. Dále je tu skupina onemocnění, kterým je imunita schopna odolávat pouze dočasně, později tuto schopnost ztrácí a opět se stává náchylná na tyto nemoci. Virus nebo bakterie se navíc mohou vyhnout imunitní paměti mutací, takže lidé s imunitou vůči staršímu kmeni se mohou nakazit novou verzí onemocnění. V tomto případě je ukázkovým případem chřipka. Podle profesora teoretické epidemiologie Hansa Heesterbeeka z Univerzity v Utrechtu zatím není známo, jak dlouho vydrží imunita odolávat onemocnění COVID-19 a ani to, jaká bude účinnost vakcíny, píše se v článku v odborném časopise The Conversation. Nedá se zatím přesně určit, zda se bude SARS-CoV-2 chovat jako běžné koronaviry, které jsou endemické, způsobují například nachlazení a poskytují dočasnou imunitu pouze přibližně na jeden rok.

Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím Endemol je fakt, že lidé s imunitou, kterou získali buď překonáním onemocnění nebo očkováním, nejsou obvykle rovnoměrně rozmístěni po celé komunitě nebo zemi, nemluvě o jejich celosvětovém výskytu. I v případě COVID-19 jsou oblasti, kde se infekce rozšířila intenzivnější a takové, které byly zasaženy pouze okrajově. Bez rovnoměrného rozdělení odolných jedinců neexistuje populační imunita ani tehdy, pokud bylo očkováno takové množství lidí, aby splnily předpokládanou potřebnou hranici. V těchto případech může být průměrný R dostatečně nízký, aby byla infekce pod kontrolou, ale v nechráněných lokalitách bude vysoko nad 1. Tento stav vede ke vzniku lokalizovaných ohnisek a umožňuje, aby nemoc zůstala endemická a šířila se i z místa na místo s vysokou hustotou a interakci obyvatelstva.

Pokud se stane COVID-19 endemický, způsob jeho zvládání bude závislý na tom, jaká účinná bude vakcinace a léčba. Pokud dokáží tyto faktory ochránit lidi před nejtěžšími následky, zařadí se i COVID-19 na seznam nemocí, se kterými jsme se naučili žít a se kterými se během života setkává velká část populace. V závislosti na tom, zda bude odolnost lidí trvalá nebo dočasná, bude možná potřeba každoroční aktualizace vakcín, které nás budou chránit. Onemocnění bychom také možná mohli dostat pod kontrolu očkováním v určitém věku (jako u jiných dětských infekcích). Pokud vakcíny nejen zabrání klinickému onemocnění, ale i výrazně sníží přenos a poskytnou dlouhodobou imunitu, za daných okolností existuje předpoklad, že může dojít k eradikaci (vyhubení) COVID-19. Podle Heesterbeeka to však není velmi reálné, protože případů eradikace je jen velmi málo a nepodařilo se ji dosáhnout při více onemocněních, proti nimž jsou vyvinuty vakcíny poskytující trvalou imunitu.

Zdroj:cas.sk