Toto je příběh o úžasné ženě s laskavým srdcem a nelehkým osudem. Truchlí nad smrtí svého jediného syna. Co jí pomohlo vyrovnat se s ranami osudu? Přečtěte si další podrobnosti.
Blížil se Nový rok, čas, kdy Lyudmila Ivanovna zvláště cítila svou osamělost. Její přátelé měli vlastní rodiny, děti, vnoučata a s manželem se rozvedla už dávno, když byl její syn Vadik ještě velmi malý chlapec.
Ljudmila Ivanovna se vdala brzy, hned po absolvování vysoké školy, a svého jediného syna porodila v 18 letech. Když Vadim zemřel, bylo mu také 18. Doposud jeho smrt zůstala nezahojenou ranou v její duši, ačkoli od té doby uplynulo deset let. Asi nejedna matka na světě se dokáže smířit se smrtí svého dítěte. Od nesnesitelného stesku po synovi ji zachránila jen práce.
Již mnoho let má stejný sen, jako by slyšela zvonit zvonek. Když otevřela dveře, viděla, že je tam syn, živý a usmívající se. Proto Ludmila Ivanovna vždy ucukne při zvonění telefonu nebo u dveří.
Každý rok, v předvečer novoročních svátků, Ludmila Ivanovna ozdobila malý vánoční stromeček, vyrobila Oliviera a sledě pod kožichem, koupila mandarinky a Vadikovy oblíbené sladkosti. Se synem tedy oslavili Nový rok.
Do prázdnin zbývalo pár dní. Lyudmila Ivanovna zapnula televizi. Když žena v reklamě viděla malého chlapce, jak líbá a objímá svou matku, rozplakala se. Takže vypadal jako její Vadik! Nenáviděná válka jí vzala její jediné dítě. Znovu se jí zmocnila nesnesitelná touha po synovi. Tolik chtěla být svému synovi nablízku. Měla neodolatelnou touhu jít na hrob svého syna. Rychle se oblékla, hodila do tašky pár mandarinek a sladkostí a šla na autobusovou zastávku.
I přes husté sněžení autobus rychle dojel ke hřbitovu. Hřbitov byl tichý a opuštěný. Pouze hlídač ji potkal na cestě k hrobu jejího syna.
Pokračování na další straně