V roce 1943, po operaci Dodekanés, ve které se Spojenci pokusili dobýt tento ostrov a zmocnit se jej Italů (nepovedlo se jim, došlo k přímé německé okupaci), většina řeckého obyvatelstva tohoto souostroví uprchla na Kypr a Blízký východ. .
Ale ne paní Despina. Zůstala a začala každý den za úsvitu bez ohledu na počasí vztyčovat řeckou vlajku a stahovat ji za soumraku navzdory německému okupantovi. Zároveň poskytla veškerou vyžádanou pomoc Řecké Svaté družině (další reinkarnaci slavné thébské družiny z antiky), která později tvořila speciální jednotky řecké armády.
Přezdívalai ji Paní z Rho a neúnavně v tom pokračovala po další desetiletí a obyvatelé Megisti posílalo stárnoucí ženě každých pár týdnů jídlo.
V srpnu 1975 však onemocněla a musela ostrov na pár dní opustit. Po návratu se měla na co dívat: turecký novinář Omar Kačar se dvěma kumpány přistál na její skále a na čtyři metry vysoký stožár umístil vlajku Turecka! Despina to okamžitě sundala a vrátila Řeka.
Již 1. září téhož roku však někteří Turci vztyčili na ostrově Strongili vlajku své země. No, to už byla poslední kapka: budete mít husí kůži, ale řecké námořnictvo vyslalo bitevní loď na podporu této statečné Lady of Rho . Poté už k žádným incidentům nedošlo a ona pokračovala v plnění svého životního poslání, onoho symbolického každodenního vítězství malého človíčka.
Zemřela 13. května 1982 ve věku 92 let v nemocnici na Rhodosu, kam byla převezena na léčbu. I když neměla status veterána, byla pohřbena na Row se všemi vojenskými poctami, protože byla vojákem, i když ne na papíře, a národní hrdinkou určitě, když pro nic jiného, než proto, že se rozhodla žít na pustém ostrově jen tak a v praxi, stejně jako teoreticky, buď řecky. Ostatně za svého života byla srovnávána s Johankou z Arku.